Češi pod Karpaty

Ani loňské sté narozeniny našeho již neexistujícího státu příliš nepřipomínaly Podkarpatskou Rus. Území, které jsme získali se vznikem Československa a o něž jsme záhy před osmdesáti lety přišli. I tak se nicméně podařilo Čechoslovákům zasáhnout do života místních Rusínů nesmazatelnými stopami. Nyní je zmapoval slovenský cestovatel Vladimír Kuštek, který v česko-slovensko-rusínské knize rekonstruuje život našich úředníků, četníků, lékařů či učitelů v jednotlivých městech a oblastech.

Díky vyzpovídání pamětníků a detailnímu průzkumu archivů se před čtenářem otevírá cosi mezi cestopisem a encyklopedií. Pomocí zastavení na konkrétních místech může sledovat, díky čemu místní negramotnost dosahující bezmála sedmdesáti procent postupně klesla pod dvacet procent. Jak Čechoslováci jen v Užhorodě rychle postavili několik škol a celou novou čtvrť Malé Galago, středisko administrativních úřadů země se stovkami importovaných zaměstnanců. Pohyb byl ale oboustranný: do Prahy, Brna a Bratislavy mířili mladí Rusíni studovat vysoké školy, na zkušenou bylo vysláno i okolo dvou tisíc učňů.

Kdy se na Podkarpatsku zrušila platnost nuceného poskytování zemědělských naturálií církvi a práce na církevní půdě? Proč zde po příchodu Čechů zaniklo tradiční sklářství? Kde vznikly a jakým vývojem prošly legionářské kolonie Svoboda, Svobodka a Dvorce u Baťova? Kde se vyráběl vosk na vousy vyvážený na dvory evropských panovníků? Nebo v čem dodnes spočívá romantika Velkého Berezného? Na to všechno…