Konec našich padouchů

Když Pravda a láska před pár týdny besedovala s univerzitními studenty o Moldavsku, na mapě Evropy ho našli až napotřetí. Čtvrtina tamních dospělých pracuje v Unii, země je vlastně největším exportérem levné pracovní síly z Východu, ale Moldavanů jsou jen dva miliony, a tak si toho nikdo nevšímá. Venkov je o trochu chudší než ve zbytku východní Evropy a hlavní město Kišiněv nemá ani zbohatlickou blyštivost divokého kapitalismu, ani obří mramorové pomníky sovětského komunismu. Nejsou tu hory a není tu moře. Moldavsko je zapomenutý kraj. Nyní se však přihlásilo o pozornost: celý týden mělo dva prezidenty, dvě vlády a podivnou ústavní krizi.

V Kišiněvě vlaje možná víc unijních vlajek než v Bruselu. Vyvěsila je Demokratická strana oligarchy Vlada Plahotniuka. Vládne deset let, dlouho byla naším favoritem a Moldavsko malým ukázkovým příkladem cesty na Západ. Navzdory tomu, že občanská opozice varovala před obří korupcí a ovládáním státních institucí. „Moldavsko je unesený stát,“ znělo roky přehlížené varování. Až loni Unie zatrhla granty a půjčky, ale bylo už pozdě.

Koncem února se konaly volby. Uspěli Demokraté, opoziční socialisté – zarytí proruští nostalgici prezidenta Igora Dodona – a nově strana ACUM, reformisté a příznivci EU. Ti stáli před těžkou volbou: s obdivovateli Vladimira Putina nemají nic společného, ale stejně jsou v jejich očích lepší než Demokraté. Na poslední chvíli proto rozsekli povolební pat a se socialisty sestavili vládu. Plahotniukem ovládaný…