Ó podzime!

Na zažloutlé kresbě Františka Hrubína z 20. listopadu 1942 si shrbený básník cosi píše do sešitu položeného na koleně. S cigaretou visící ledabyle v koutku úst na obrázku francouzskými popiskami oznamuje, že mu na stole stojí pěnivé „la biére“, že u plotny vaří jeho „femme“, že naproti sedící tchyně („ma belle-mére“) plete a že malá dcera Jitka leží na naší posteli („notre-lit“), oplocené, aby z ní dítě nespadlo.

Kresba se jmenuje Jak překládám Verlaina. V temných časech krátce po heydrichiádě se Hrubín stáhl do ústraní a snažil se z francouzštiny překládat denně. Neustále se vracel k Podzimní písni Paula Verlaina, až mu z toho vyšly úvodní verše: „Jdou žaly, jdou / za violou, / blouzní po ní, / ze srdce rvu / tu měkkou hru / monotónní.“ Po pár letech se k veršům znovu vrátil, aby z nich vytvořil dodnes kongeniální variantu „Ó podzime, / tak dlouze tvé/ housle lkají, / mou duši tou / hrou unylou / utýrají.“

Popisovaná kresba i citované verše jsou aktuálně součástí výstavy Naše Francie, jež probíhá v pražském letohrádku Hvězda a doprovází ji stejnojmenná publikace. Česko-francouzský tým Terezy Riedlbauchové a Antoina Marèse projektem věnovaným francouzské poezii v českých překladech a knižních ilustracích znovu dokazuje, že pořádající Památník národního písemnictví umí i zdánlivě akademické téma podat tak, jak to dopsal Hrubín na svou kresbu úplně dolů: „C’est trés rigolo.“ Velmi zábavně.

Od sňatku k rozvodu

Vztah Česka k…