Sologamie a střevíčky

Mé zlaté střevíčky ty jsou jak ze zlata, tak proč všichni koukaj, jako kdybych byla nahatá? V tento slavný den, každé dívky sen, že si sednu do kočáru já a já. A tak dále, zpívá se na melodii známé svatební písně Zlaté střevíčky. Tohle je však nová verze pro nový typ svateb. Ano, jsou to svatby, kde si jedinec bere sám sebe. Ano, je to zvláštní nápad. Ano, tak zvláštní, že to vypadá, že epidemie narcismu tu někomu sežrala mozek. Ale my v tento slavný den nechceme příkré soudy, tak si radši zazpíváme.

Chvíli to vypadalo, že na škále partnerských a sexuálních preferencí už nejde vymyslet nic výstřednějšího, než už tu bylo. Ale znovu se ukázalo, co všechno jde, když se chce. Dokonce donutit svět, aby se zcela vážně zabýval sologamií, tedy sebeláskou, která může jedince vést až ke svatbě sama se sebou.

Svatba probíhá tak, že člověk, v zaznamenaných případech většinou žena, si nazuje zlaté střevíčky, nasedne do kočáru a ve zlatém finále navlékne sama sobě obřadně zlatý prsten. Slíbí si lásku a věrnost, bílé šaty celé z hedvábí všechny lidi přivábí, gratulace, dary, prostě všechno, jak má být v onen slavný den.

Zaznamenané případy pocházejí především z USA, ale také z Anglie či Itálie, kde se zrovna nedávno sama za sebe provdala trenérka fitness Laura Mesi – viditelně zamilovaná.

Výklady se různí: někdo v tom vidí akt vyhroceného individualismu. Někdo feminismu – proč by si nezávislá svobodná žena měla odepřít svatbu jenom proto, že poblíž zrovna není žádný…