Rus je ten, kdo miluje břízy

Nechtěla jsem, aby ten den začal. Chtěla jsem zůstat ležet a dál spát, jenže otevřenými okny do naší ložnice pronikal smích trhovců a drnčení tramvaje. Náš byt byl kousek od hlavního nádraží, což znamenalo především to, že v naší čtvrti jsou celé části ulic, kterým se člověk radši vyhne, plné levných obchodů a obrovských pornokin. Tady, mezi čínskou prádelnou a alternativním centrem mládeže, jehož návštěvníci pravidelně močí ve vchodu do našeho domu, jsme žili.

Náš byt byl sešlý a zchátralý, ale levný. Každé ráno kolem páté vykládali všichni ti otcové, synové a bratranci pod našimi okny svoje dodávky, bouchali dveřmi od auta, stavěli stánky, popíjeli čaj, vařili kukuřici a čekali, až se zaplní ulice a oni budou moct začít svým zautomatizovaným vyzpěvováním vychvalovat svoje zboží. Snažila jsem se poslouchat jejich rozhovory, ale většinou jsem zachytila jen útržky nebo jsem znovu usnula.

Elias ležel vedle mě: neklidně, lehce otevřené rty, rychlé pohyby víček, nepravidelné zvedání a klesání břicha. „Ty pojebaná policajtská buzno, zabiju tě!“ ječel pod naším balkonem nějakej opilec. Trhovci se mu vysmívali a plivali na ulici slunečnicová semínka. Elias se vzbudil, otočil se ke mně, a aniž by otevřel oči, položil hlavu na moje břicho. Jeho ruce našly moje. Leželi jsme do sebe zaklesnutí, až mně pod jeho vahou začala dřevěnět ruka a za…