Frekvence

Falešné barvy

V otcově pokoji stály skříně, které byly tak staré, že se mělká šuplata, ta, jež toho beztak nemohla mnoho pojmout, pozvolna rozpadala a teď se prolnula se dřevem. Bylo úplně zbytečné jimi lomcovat nebo škubat, zůstávala zavřená jako ústa dítěte, před kterými se vznáší lžíce s rybím tukem. Matka si do otcova pokoje dlouho netroufala. Když tam nakonec spolu se mnou jednoho deštivého dne vešla, okamžitě nám padla do oka tabule. Na ní nebyla napsaná žádná zpráva, naopak, byla smazaná houbou a šmouhy tvořily na tabuli bílá, břichatá oblaka.

Matka pomalu s pokrčenými rameny procházela opuštěným pokojem, jako by očekávala nějakou past, šíp, který najednou přiletí ze zákrytu, nebo že začne houkat siréna. Nic se nestalo a matka se uvolnila. Pak jí pohled zesklovatěl a ona začala prohrabávat věci, jako by chtěla vydolovat dítě zasypané v písku. Pomáhal jsem jí. Matka ale zanedlouho začala o smyslu této činnosti pochybovat, protože neobjevila ani důležité doklady,ani nějaké jiné zajímavé věci. Prý to čekala, ale přesto ji znovu překvapilo, že zde opět našla to zatracené prázdno. Kdy to všechno odklidil? Dělal to pomalu, krok za krokem, jako nějaký pašerák? Anebo to prázdno vytvořil najednou, jako nějaký kouzelník, který nechá zmizet podepsaný banán?

Nechápal jsem, co tím chtěla říct. Prázdno? Tenhle nepořádek, ty spousty knih, ty zásuvky plné starých účtenek, kalendářů, časopisů. Samozřejmě že všechny ty věci nijak ohromující nebyly, ale člověk…