Jak si povídat

Žijeme v časech, kdy si lidé hodně píší. Zatímco naši předkové dostávali v lepším případě pár listů do měsíce, dnes jich dostáváme prostřednictvím SMS, e-mailů, Facebooku či Twitteru několik denně. Kdo se pak vydá do veřejného prostoru a vyjádří se k čemukoli kontroverznějšímu, musí počítat s tím, že se stane cílem myšlenek (v lepším případě) nejednoho pisatele.

Agresivní dopisy lze rozdělit do několika kategorií. Například zdravotnické (dozvíte se, jakou část těla dotyčnému připomínáte), psychologické (pisatel vám zdarma určí diagnózu), náboženské (s překvapením z dopisu zjistíte, jakého jste vyznání), ideologické (někdy jste levičák, jindy pravičák).

Pisatelé mají evidentně společného právníka, poslední dobou se totiž například rozšířil styl, kterému říkám cukr a bič, respektive bič a cukr. „Je škoda, že se již nesmějí někteří darebáci Vašeho typu věšet (to je ten bič, pozn. ET). To není výzva k Vaší fyzické likvidaci (to je ten cukr, pozn. ET), jak si to budete vykládat,“ napsal mi například jeden z nich.

Vždy přemýšlím, jak na ty agresivnější dopisy reagovat. Mám pravidlo, že v první reakci se vždy snažím odpovídat věcně, protože považuji za podstatné, abychom spolu mluvili. A docela často to zafunguje (u těch slibujících násilí naopak skoro nikdy).

Pakliže výron agrese pokračuje, není už dále nutné ztrácet čas. Jeden pán mi pravidelně posílal velmi vulgární e-maily a na odpovědi vůbec nereagoval. Když k tomu poslednímu připojil bez jakéhokoli vysvětlení fotografii prasat, slušně jsem mu poděkoval „za zaslání rodinného fota“. Rozčíleně mi odpověděl, že on mě urážet smí, ale já jeho ne, protože jsem „veřejná osoba“. Zvláštní.

Ve většině kritických dopisů ale přes všechen nános emocí cítím prostě chuť se vyjádřit k tomu, co se děje kolem nás. A na tom se už dá stavět. Zajímá nás, co si myslíte, a budeme rádi, když nám to do redakce napíšete.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor