Zastřel je znovu, Henry
Snímek Hardcore Henry stojí na konvencích počítačových her a někteří jej prohlašují za přelom. Znamená to, že budoucností kinematografie je sbližování filmů a her?
Polovina amerických médií vzývá technickou virtuozitu a ohlašuje revoluci v akčním žánru. Druhou polovinu znechucuje monotónní, krvavé násilí a otravuje neexistující děj. Je fakt, že ruský snímek Hardcore Henry, který právě běží v tuzemských kinech, vzbudil mimořádně silné reakce už během světové premiéry loni na festivalu v Torontu. Tehdy neobyčejně pozitivní: atmosféra půlnoční projekce udělala své a američtí distributoři se předháněli v tom, kdo se ujme filmu, který sám jde technicky do extrému a důsledně imituje od začátku do konce konvence videoherní střílečky z pozice hráče. Co důvěrně znají hráči, je pro běžné diváky estetická novinka, jež se v jistých případech může blížit šoku. Pohled hlavního hrdiny, supervojáka na vražedné misi, se stává pohledem diváka. Film režiséra Ilji Najšullera a producenta Timura Bekmambetova proslulého posouváním akčních filmů do krajností tak staví diváka pomyslně do role hlavní hvězdy. Chová se k němu ale spíš jako k morčeti v laboratoři.
Předmět experimentu
Podle tvůrčí legendy se nápad na Henryho zrodil ve chvíli, kdy Bekmambetov, režisér ceněných snímků Noční hlídka nebo Wanted, narazil na YouTube na ultra násilný videoklip k písni Bad Motherfucker od ruské skupiny Biting Elbows, pod nímž byl podepsán Najšuller. Hrdina v něm likviduje své protivníky – a klip je natočen z pohledu první osoby. Bad Motherfucker se svého času stal virální senzací s desítkami milionů zhlédnutí. Jeho popularita v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
