Nechte je, ať se zničí

Německo má největší finanční zdroje v Evropě, ale nechce platit za záchranu zemí eurozóny, které se ocitly v potížích

V dnu roku 1999 se euro stalo oficiální měnou jedenácti evropských zemí. Necelý rok předtím podepsalo 155 německy mluvících ekonomů prohlášení, v němž požadovali „náležitý“ – jinými slovy dlouhý – odklad tohoto kroku. Tvrdili, že budoucí členové eurozóny dosud nesnížili svůj státní dluh a rozpočtový schodek, aby mohli vytvořit funkční měnovou unii, že některé země používají „kreativní účetnictví“, aby se do eurozóny dostaly, a že lehkovážný postoj vůči rozpočtovým deficitům může podrýt důvěru ve stabilitu eura.

Podle Wima Kösterse z Porúrské univerzity v Bochumi, který byl jedním z původních signatářů prohlášení, se tato předpověď právě naplnila. Řecko, jež se připojilo k měnové unii dva roky po jejím založení, tehdy tajilo špatný stav svých financí. Teď se hroutí pod náporem spekulantů. Nevyplácení dluhopisů by mohlo způsobit šíření paniky i do dalších zemí s velkým rozpočtovým deficitem, včetně Španělska a Portugalska, což by mělo hrozivé důsledky pro už tak nestabilní evropský bankovní systém. Pokud však partnerské země pomohou Řecku z nesnází a poruší tak smlouvu o přijetí eura, společná evropská měna tím utrpí. Euro ovšem bude mít potíže v každém případě.

Drsné úspory