To divné ticho

Jsme svědky kolapsu celého konceptu rovnosti

Topolánkova vláda padla také kvůli dvěma ženám. Nebýt poslankyň Zubové a Jakubkové, neznemožnili bychom se před EU, nestáli bychom před předčasnými volbami a neotevřeli bychom Václavu Klausovi tolik možností. Možná by vláda padla stejně. Jenže právě ony to měly jasně v rukou. Kromě nich se tak či onak „znemožnily“ všechny nové nadějné političky: Džamila Stehlíková, Dana Kuchtová, Kateřina Jacques. Neměly korupční aféry ani se nezapletly s podsvětím, jen jim to nešlo, anebo se to alespoň říkalo.

Do vysoké politiky je všechny vynesl volební úspěch zelených a měly přinést jiný pohled. Získaly pověst iracionálních treperend, které intrikují, dělají chyby a podléhají tlakům. Ta slova přímo visí ve vzduchu: „Zelení podali důkaz, že ženské do politiky nepatří, protože se tam chovají buď jako mrchy, nebo jako slepice.“ Všechny „zelené ženy“ přitom měly za sebou po volbách v roce 2006 už kus práce a do politiky vkročily s vizí. Jak může tolik kvalifikovaných lidí selhat tak podobným způsobem?

Tajné kódy?
V devadesátých letech jsem pracovala na smlouvu v jednom deníku. Hledala jsem témata a napadlo mě zajít pro inspiraci do nedaleké hospody, kde se redaktoři po práci scházeli u piva. Sedělo jich tam asi…