S USA na věčné časy?

Součástí oslav výročí Karlova mostu byla bitva se Švédy. Pražští studenti ubránili ulici u Klementina a já šel domů. Na čí straně bych vlastně stál? uvažoval jsem. Obvykle někomu straníme v situaci, kdy už válka dávno skončila nebo probíhá někde úplně jinde. Ve Wikipedii stojí, že ti, co bránili, byli katolíci, a Švédové protestanti.

Bylo mi divné, že dnešní Pražané oslavují vítězství nad tehdejšími Švédy. Měl jsem za to, že katolíci popravili české pány. Kdo jsou tedy ti dobří, a kdo ti špatní?

Učil jsem se ve škole, že válka je špatná a mír dobrý; že větší šikanují menší a proti tomu je třeba se postavit. Učil jsem se v dějepisu, že Etruskové měli smůlu, protože žili příliš blízko Říma, a že indiáni se proti Angličanům bránit neuměli a neměli spojence. Kdyby Aztékové znali střelný prach (od eventuálních čínských spojenců), třeba by se nestali Mexičany.

Z principu nemám rád zbraně (včetně radarů), protože dojde-li k maléru, je nutné je použít a zabít i nevinné. Na druhou stranu není k ničemu zbraně mít a bát se je v rozhodující chvíli použít. Pokud se nebráníme a nectíme své právo na existenci (s radarem nebo bez), proč by to měl někdo jiný dělat za nás? Mít spojence je dobré, ovšem spoléhat na ně naivní. Nedělme se na ty, co jsou pro radar, aby nás bránil někdo jiný, a na ty, co jsou proti kvůli tomu, abychom se vůbec nemuseli bránit. Nelze v dnešním světě zůstat stranou. Ani…