Svatá válka proti modernistům

V poslední době nesmírně vzrostl počet nepřátel kříže Kristova, kteří se novými zákeřnými způsoby snaží podlomit životní sílu Církve, a kdyby to bylo možné, do základů vyvrátit Kristovo království. Proto nesmíme dále mlčet, praví se v textu, od jehož sepsání uplyne tento týden sto let. Rozsahem jedna z nejdelších a zápalem jedna z nejžhavějších papežských encyklik, jaké kdy byly sepsány, si kupodivu nebere na mušku okolní svět, v němž se počátkem 20. století čile prosazuje sekulární myšlení a vědeckotechnický pokrok. Míří do vlastních řad. Papež Pius X. se tímto dokumentem tvrdě vypořádal s katolickými liberály a na dlouho dopředu nastolil ve své církvi ten nejkonzervativnější kurz.

Muž, jenž byl v roce 1954 prohlášen za svatého, patřil k nejcharismatičtějším vatikánským vůdcům uplynulých dvou staletí. „Kdyby za časů Luthera a Kalvína měla naše církev někoho tak temperamentního jako Pius, jestlipak by protestantismus získal třetinu Evropy?“ ptal se později belgický kardinál Mercier.

Činorodý asketa

Narodil se jako Giuseppe Melchiorre Sarto v roce 1835 v italské provincii Treviso v rodině chudého krejčího. Do školy musel chodit šest kilometrů pěšky, navzdory špatnému původu se ale naučil latinsky a vystudoval na kněze.

Druhá polovina 19. století nebyla pro církev zrovna šťastnou dobou. Evropa se rychle sekularizovala, mezi Vatikánem a Itálií přetrvávala roztržka, protože vláda v Římě katolíkům odebrala část tradičních území. Otec – a později kardinál – Sarto se v těžkých časech osvědčil. Měl blízko k chudým a uměl si je získat. Sám žil jako asketa, který veškeré nabyté jmění rozdal, dovedl shánět peníze, otevíral nemocnice a večerní školy katechismu.

Při volbě nového papeže v roce 1903 nepatřil k favoritům a na nejvyšší stolec ho vynesla spíše kompromisní dohoda kardinálů. Jméno Pius si vybral podle předchůdce z poloviny 19. století, jenž proslul silně konzervativními postoji, a brzy ukázal, že mu nezůstane nic dlužen. Na rozdíl od smířlivého Lea XIII., po němž na papežský stolec nastupoval, se brzy pustil do křížku se sekulárními evropskými vládami. Hlavním nepřítelem byla Francie, která v roce 1905 přijala zákon o odluce státu a církve a nekompromisně osekala práva i majetek katolíků. Ten nejzáludnější Antikrist se však skrýval uvnitř – v církvi samotné.

Říkalo se jim modernisté – kněží a věřící, kteří se hlásili ke katolickému vyznání, ale lámali si hlavu, jak jeho dogmata skloubit s moderní vědou, filozofií, psychologií a rodící se občanskou společností. Říkali, že náboženství je subjektivní zkušenost, některé části Písma je nutné chápat symbolicky a církev že je jen komunitou věřících, a ne autoritou ustanovenou samotným Bohem.

Pius X. je nenáviděl. Nechal zřídit vatikánskou tajnou službu s názvem Sodalitium Pianum, která měla špiclovat mezi hodnostáři a knězi a dodávat na ústředí informace, kdo inklinuje ke zhoubnému modernismu. V roce 1907 ve své encyklice poskytl praktický návod, jak se s novátory vypořádat. „Proto je vaší první povinností, ctihodní bratři, čelit takovým lidem, zaměstnávat je na podřízenějších místech, aby byli tím více pokořeni, čím více se snaží vynikat.“

Metoda přísahy

O rok později šel papež ještě dál. Sepsal Přísahu proti modernismu, kterou musel podepsat každý kněz. Odmítlo jich jen čtyřicet, i tak měla ale čistka, v jejímž rámci muselo mnoho „podezřelých“ projít veřejným pokáním, na atmosféru v církvi zdrcující dopad. Na desítky let dopředu zastavila pokusy o svobodnější interpretaci Písma – vývoj katolické inteligence se pod hrozbou nařčení z porušení přísahy na generaci prakticky zastavil.

Proti modernismu kněží, kazatelé i profesoři v seminářích museli přísahat ještě v době, kdy Beatles vydávali Seržanta Pepře. Kongregace pro nauku víry zrušila povinnou přísahu až v rámci liberalizační vlny uvnitř církve v roce 1967. V témže roce se někdejších štvanců zastal americký časopis Time v článku nazvaném Triumf modernismu: „Navzdory všem svým chybám – a většina jejich textů vypadá dnes opravdu příšerně – si modernisté zaslouží, aby se na ně pohlíželo jako na skutečné předchůdce Druhého vatikánského koncilu.“