Posledních pět minut

Každý, kdo aspoň jednou v životě držel v ruce digitální kameru, zná určitý pocit: objevuje se těsně předtím, než zapnete spoušť a začnete zaznamenávat realitu. Pozorujete nějakou situaci, výjev, něčí postoj, pohyb, slyšíte někoho pronést zajímavou větu, zašelestí nějaký zvuk v blízkosti a vy mačkáte spoušť své kamery. Jste totiž přesvědčeni, že situace sama o sobě je velmi zajímavá a vy ji zkrátka musíte mít natočenou.

Současný svět je světem rychlosti. Také natáčet dnes můžete rychle, třeba proto, že při digitálním zaznamenávání nepotřebujete věnovat takový čas technickým přípravám. Kazeta, na kterou nahráváte, má většinou šedesát minut a v kapse máte asi několik dalších. A tak točíte hodně, točíte rychle, točíte téměř všechno, často bez rozmyslu a pomalosti. Když potom projíždíte kazety s hrubým materiálem, jste často překvapeni, proč tam je deset situací stejného významu.

Zrychlování se ale projevuje zejména při filmovém střihu. Dříve, když existoval lineární (chronologický) střih, trvalo střihači s režisérem několik minut, než odtočili materiál z filmového kotouče, aby se mohli podívat třeba na začátek již nastříhaného materiálu. Každý tvůrce si tedy raději pořádně rozmyslel, co a jak hodlá stříhat, než aby jen tak zkoušel naslepo. Teď stříháme nelineárně, nechronologicky, můžeme skákat ze záběru na záběr a během desítek sekund zkusit několik střihových kombinací.

Často slýchám, že ty nejlepší filmy se natočily do začátku 80. let, tedy do nástupu digitálních technologií. Filmy Hitchcocka, Truffauta, Kubricka… Možná je to pravda. Lehká dosažitelnost milionů kombinací nemusí být výhodou, ale paradoxně tím, co tvůrce odvádí od podstaty. Je skvělé, že digitální technologie existují, při filmování bychom se je ale měli naučit využívat a nenechat se jimi ovládat.

Jistě se chováte jinak, když vám zbývá posledních pět minut materiálu, než když máte další kazety v záloze. Omezení vás nutí přemýšlet a před každým zapnutím kamery vám projede hlavou, je-li situace skutečně silná. Když si totiž vyplýtváte materiál, druhou šanci už nedostanete. Na důležité okamžiky si musíte počkat; důležitý je právě ten čas, kdy netočíte, kdy zdánlivě nepracujete. Kdy se jen tak díváte kolem sebe, pomalu do sebe nasáváte realitu, zastavujete se, přemýšlíte… a čekáte. Analogii to má i ve střižně, kdy si pomalu a s rozmyslem můžete rozkreslovat jednotlivé záběry budoucího díla.

Možná tedy, že v době nových technologií spočívá filmařský um právě v onom „nenatáčení“, v nezapínání spouště. A v zachycování obrazů na papír. Zkrátka v tom, jak nepodlehnout diktátu rychlosti.

Autorka je dokumentaristka, šéfredaktorka časopisu Nový Prostor.

Příští týden píše Hana Librová.