Editorial

Kolem nás zuří vášně, Polsko, Maďarsko i Slovensko jsou rozpolcené země, Ukrajina se sune k rozpadu, ve společenském neklidu střední Evropy se rodí nové oběti a hrdinové, i když naštěstí zatím spíše symbolické. Ale v Česku se jediným opravdovým napětím chvěje jen vzduch před letní bouřkou.

Jak píše Petr Fischer v komentáři, možná u nás právě probíhá tajemná společenská proměna, jejíž energií je rostoucí bohatství a jejímž výsledkem může být civilizační skok. Taková proměna potřebuje klid. Snad je trochu švejkovský, ale má také svou hlubokou racionalitu a tradici z dvacátých let, o níž píše Ferdinand Peroutka jako o „nechuti k anarchii a zmatku, nechuti živené nemilými vzpomínkami“.

A právě o vztahu Čechů k „nemilým vzpomínkám“ píše Anneke Hudalla, když pátrala po tom, jaké pomníky se tady stavějí a proč pan Čvančara už třicet let marně usiluje o památník v Libni pro Gabčíka a Kubiše. Úspěšný atentát na Heydricha je v českém vědomí spíše neúspěchem, stejně tak jako utopický pokus husitů či reformních komunistů na jaře 1968. Romantický hrdina, který svůj zápas prohrál, nemá v Česku velkou šanci zapsat se do národní paměti a taková Charta 77 je společensky uznána také jen proto, že je spojována s vítězstvím.

Tento postoj je tak realistický, až je iracionální. Kéž by to byla jakási hlubší národní intuice, jež ve jménu lepší budoucnosti a civilizačního skoku velí zapomínat na poražené hrdiny. Bude to však spíše ona obyčejná nechuť vůči nemilým vzpomínkám.

Nerad bych však vyvolal zdání, že toto vydání Respektu se věnuje jen minulosti. Také proto vřele doporučuji přečíst si například strhující reportáž Martina Uhlíře z Kalifornie. Je o budoucnosti, zanedlouho i naší.

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení Vám přeje

Martin M. Šimečka