Melodrama s chlípným podtextem

Vnímání národní minulosti širší veřejností dokáže ovlivnit silný film asi víc než obsáhlé historické studie. I proto se diskuse kolem hraných snímků na téma nedávných českých dějin vedou občas tak nesmiřitelně: zdaleka v nich nejde pouze o filmovou estetiku, ale hlavně o formování současných postojů a nálad. V posledních letech byla filmařům asi nejčastěji vytýkána přílišná laskavost k národu. Ta je docela pochopitelná, uvážíme-li, že výrobci filmů jsou na přízni masového publika mnohem víc závislí než kritici. Kdyby však dokázali zásadním přehodnocením minulosti národ opravdu upoutat a dojmout, aniž by mu podkuřovali, vytvořili by dílo aspoň v českých poměrech epochální. Nový snímek režiséra Milana Cieslara Krev zmizelého podle scénáře Vladimíra Körnera má k laskavosti hodně daleko. Dal by se jistě pokládat za vykročení naznačeným směrem, kdyby byl ovšem opravdu silný.

Pobaltí v Sudetech

I když filmová díla bývají přisuzována v prvé řadě režisérům, působí Krev zmizelého především körnerovsky. Nacházíme v ní celý rejstřík motivů, které jsou pro letos šestašedesátiletého scénáristu typické, ale také jeho poetiku, rytmus vyprávění i základní postoj ke světu, dějinám a lidským osudům. Hlavní linie příběhu se odvíjí z osudového setkání mladičkého aristokrata Arna, potomka starého rodu německých rytířů z Pobaltí, s ušlápnutou ošetřovatelkou Helgou.

Krev zmizelého uvádí diváky…