FILM TÝDNE: Když si prostě musíš něco dát. Dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato vidí to, co vidět nechceme

„Potřebovala jsem dát své vnitřní bolesti nějaký smysl,“ vysvětlila režisérka Pepa Lubojacki, proč se pustila do natáčení, na nějž by většina lidí nejspíš nenašla odvahu. Nasměrovala kameru dovnitř vlastní rodiny, do jejích nejtemnějších koutů, a pět let točila – převážně na telefon – svého staršího bratra Davida (a částečně i bratrance), závislého na alkoholu a žijícího na ulici. Výsledkem je nesmírně osobní a otevřený celovečerní snímek Kdyby se holubi proměnili ve zlato, který ocenila porota na letošním festivalu v Berlíně jako nejlepší dokument a Česko ho poslalo coby svého zástupce na Oscara.

Debut Lubojacki není standardní observační film, který by zachycoval život v závislosti a na ulici. Režisérka (plus kameramanka, střihačka a scenáristka v jedné roli) se vrací přes bratrův osud a fotografie rozmluvené umělou inteligencí do rodinné historie a uvažuje o kořenech a důvodech destruktivního chování, do něhož se její sourozenec propadl. Jak se stalo, že se ten nejvíc cool skejťák na sídlišti dnes zmítá mezi bezdomovectvím a občasnou prací; od záblesku naděje k ještě hlubší alkoholové propasti? Že si „prostě potřebuje něco dát“, když je mu blbě? Odkud se závislost bere a co s ní?

Zároveň je to i dokument o její vlastní závislosti. Na představě, že může a musí pomoci těm nejbližším – a že je to možné, pokud se bude o trochu víc snažit. Zachycuje tu svoji opakovaně selhávající snahu mu pomoci a svůj pocit viny, že jí se v životě daří, zatímco bratrovi ne – přestože pocházejí ze stejné rodiny. Přes jedno brutální obnažení za druhým, přes svůj vztek, naději, zoufalství a přes analýzu rodinné patologie pak postupně dává sbohem své naivitě (jak sama o svém prvotním přístupu mluví) a dobírá se prozření, že jedinou cestou je přestat zachraňovat, aniž by přestala milovat.

Zjištění, že závislost bývá cyklická a že není příčinou, ale nešťastnou snahou najít řešení, není samo o sobě nové, nový rozměr mu však dává drásavá autorská upřímnost. Holubi navíc roztahují křídla od osobního ke celospolečenskému a radikálně upínají náš pohled k tomu a k těm, od nichž jej automaticky, rutinně odvracíme.