Železného nový život

Když ve středu 14. května odpoledne přišel Vladimír Železný do své kanceláře na Barrandově, zastihla ho tam nepříjemná zpráva. Před dveřmi stála ochranka, která řediteli oznámila, aby rychle opustil budovu a už se nevracel. Stejnou větu slyšel Železný v minulých čtyřech letech už dvakrát, tentokrát ale zněla nejdůrazněji. Železný si sbalil osobní věci a instituci, za kterou vždy vystupoval jako starostlivý otec, opustil během několika minut bez rozloučení. Od té doby k veřejnosti nepromluvil, třikrát navštívil Senát, všechny žádosti o rozhovor ale odmítl. Jeden z velkých příběhů české porevoluční éry skončil. Anebo ještě ne?

Ze Samary k oknům dokořán

Píše se rok 1963 a osmnáctiletý Vladimír Železný přichází hned po gymnáziu do Československé televize jako pomocná síla produkčních. „Byla to neobyčejně krutá škola, bez jakékoli průpravy jsem byl hozen do vody. Plaval jsem, jak jsem uměl,“ řekl později k této epizodě Železný. Právě tehdy se vydal naplnit svůj život „televizního člověka“, vybaven perfektní znalostí ruštiny a angličtiny a také zkušeností dítěte úzkostlivé matky, která obětuje život péči o mentálně postiženého syna (Vladimírova bratra) a odměřeného otce, který – řečeno slovy Železného – „ani nevěděl, do jaké střední školy chodím“. Ale také stigmatem dítěte židovských, plně asimilovaných rodičů, kteří sice sami unikli…