Právo potřebuje dialog

ELIŠKA WAGNEROVÁ (49) vystudovala v roce 1974 Právnickou fakultu UK v Praze. Rok pracovala jako podniková právnička, sedm let jako advokátka na Kladně, pak odešla do emigrace. Na univerzitě v Mnichově absolvovala kurz veřejného práva a do léta 1989 působila v SRN jako poradkyně pro československé právo. Po návratu pracovala jako advokátka, později jako asistentka předsedy Ústavního soudu a začala přednášet o ústavních systémech na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 1996 byla jmenována soudkyní Nejvyššího soudu v Brně, 1. srpna 1998 nahradila ve funkci předsedy Nejvyššího soudu Otakara Motejla. Je autorkou knihy „Ústavní soudnictví“ (1996) a spoluautorkou překladu publikace „Ústavy států Evropské unie“ (1997). Je vdaná, manžel je exilový novinář Arnošt Wagner.

Považujete za normální, že justici důvěřuje tak málo občanů?

Samozřejmě že ne. Pokud je to skutečně tak, jak říkáte, je to vážné. Soudní moc je přece integrální součástí moci ve státě.

Vyvolal tuto nedůvěru fakt, že případy soudcovské zvůle před listopadem 1989 nebyly potrestány a byly překryty institutem neodvolatelnosti soudců?

Částečně to s tím souvisí. Soudcovskou definitivu ale demokratický svět považuje za předpoklad nezávislého fungování justice. Jiná věc je, zda očista justice byla provedena dokonale, nebo ne. Nicméně už je to pryč - koneckonců doktor Motejl vždycky připomíná dramatickou obměnu soudců začátkem…