Opovržení, věrnost, svoboda

V druhé polovině dvacátých let podléhala valná většina západních intelektuálů iluzím o neposkvrněnosti sovětského režimu. Na ruskou emigraci se v „pokrokových“ kruzích pohlíželo skrz prsty. Když se po sedmdesáti letech vracíme ke krátkému projevu spisovatele Vladimira Nabokova (1899–1977), který pronesl ke krajanům v berlínském exilu, pocítíme zoufalství těch, kteří už před stalinskými procesy znali pravdu a dokázali charakter rudé moci přesně pojmenovat - aniž by jim Západ rozuměl.

Jubileum

Proč bychom v těchto dnech, kdy odtamtud vane mrtvolný odér jubilea, nemohli své výročí trochu oslavit i my? Deset let opovržení, deset let věrnosti, deset let svobody - copak tohle nestojí za jeden jubilejní projev?

Musíme umět pohrdat. Umu opovržení jsme se naučili vskutku dokonale. Jsme jím tak prosyceni, že už je nám občas až líno jeho objekt znovu tupit. Zbylo jen lehce se zachvívající chřípí, na okamžik přimhouřené oči - a mlčení. Ale dnes prosím hovořme.

Deset let opovržení. A já přitom nepohrdám člověkem, já nepohrdám dělníkem Sidorovem, zasloužilým členem nějakého toho jejich Kom-pom-pomu, ale oním zrůdným, tupým ideálkem, jenž ruské prosťáčky proměňuje v komunistické hlupáčky, jenž z lidí činí nový druh mravence - Formica marxi, var. lenini. Já zoufale nesnáším onen navinule nasládlý nádech měšťáctví, který cítím ve všem bolševickém. Měšťácká nuda prýští z našedlých stránek Pravdy, měšťácká zloba zní z politického povyku bolševika a jeho…