V takovém světě se mi nechce žít

Do Čech bez výstrahy vtrhla krize. Kdo ji nevidí kolem sebe, určitě se o ní dočte v novinách. Denně se dovídáme o gigantických podvodech, daňových únicích, tunelování bank, o ztrátě důvěry ve vládu a neschopnosti úřadů rázně potrestat zločince. Kromě oficiálních míst a jejich „balíčku“ hledá lék na nedobrou situaci i občanská společnost. S nejradikálnějším stanoviskem v poslední době přišel spisovatel Ludvík Vaculík: veřejně oznámil, že nebude platit daně do té doby, dokud nebude vrácena některá ze zmizelých miliard. Jde mu o to demonstrovat, že zákony a předpisy platí pro každého. Dlužnou částku prý zaplatí, až bude po jeho, neboť si nepřeje dostat „trauma z útisku, a co je útisk: když vás někdo nutí, využívaje vaší závislosti, abyste něco konali nebo trpěli“.

Na první poslech to zní hezky. Ale vezmeme-li tento Vaculíkův „šprajc“ vážně, zakládá mravní stanovisko, které je odporné, tj. zaslouží, abych mu odporoval - bez ohledu na to, že autor nás ostatní dokonce k odpovědi vyzval a předem mravně znectil naše mlčení.

Tři řešení

Lze si představit tři možná řešení Vaculíkem vyhrocené situace. Za prvé: finanční úřad využije Vaculíkova veřejného přiznání a exemplárně jej potrestá. Mravní naučení v tomto případě není těžké formulovat: velké lumpárny jsou beztrestné, malé mají za následek příkladné potrestání.

Za druhé: představme si situaci, v níž finanční úřad v bohorovné lhostejnosti nechá Vaculíka být. Státní rozpočet zchudne o dalších…