Nechci, aby to prázdné místo po mně zaplnil strach

Pohublý vysoký muž v mikině a džínách se zdvořilým a unaveným úsměvem je tady ve Varšavě svého druhu celebrita. Od roku 2021, kdy ho běloruský diktátor Aljaksandr Lukašenka zavřel do lágru „za podněcování k nenávisti“ a učinil z něj jednoho z mnoha stovek svých politických vězňů, jeho osvobození vytrvale požadovaly davy polských občanů i zdejší vláda. A když letos na konci dubna Bělorusko skutečně Andrzeje Poczobuta – novináře, disidenta a mluvčího utlačované polské menšiny – propustilo po složitých mezinárodních jednáních, výměnou za ruské a běloruské špiony, přijel pro něj na hranici polský premiér Donald Tusk. Pár týdnů potom dostal Řád Bílého orla, nejvyšší státní vyznamenání, jaké se v Polsku dává. Když ho s propadlými rysy a pořád ještě oholenou hlavou přebíral, vypadal jako ukázkový mukl.

Dodneška Poczobut skoro každý den někde řeční, přebírá nějaké ocenění nebo dává rozhovor televizi či rádiu. Stín lágru už ze sebe setřásl a vypadá spíš jako padesátník, který má rád kolo a dálkové běhy. Jen ta zvláštní únava v očích a koutcích úst zůstala. „Už bych byl rád, kdyby ten zájem opadl. Jsem vyčerpaný. Kéž by mi už žádná pozvánka na žádnou besedu nepřišla,“ říká s úsměvem. „Ale nemůžu nikoho odmítnout. Jsou to lidé, kteří třeba pět let v kuse chodili na demonstrace, moje jméno na transparentu. Dlužím jim to. A jsou to docela dobré povinnosti.“

Veřejnému zájmu se Andrzej Poczobut nemůže divit. Jakmile se k vlastnímu překvapení dostal na svobodu, ohlásil, že hned jak to půjde, vrátí se domů do běloruského města Grodno. A jak v dubnu řekl, tak na začátku září udělal. A udělal to přesto, že vůbec nebylo jasné, jak cesta za běloruské hranice dopadne.

Mohlo se mu stát cokoli, včetně třeba okamžitého převozu zpět do lágru. Ale mluvíme spolu v kavárně ve varšavském centru na náměstí Lublinské unie, pár kroků od nejrůznějších paláců polské státnosti. Z týdenní návštěvy domova, tedy několika starých známých, svých rodičů a jiných aktivních etnických Poláků, se vrátil živý, zdravý a svobodný. Teď ho čeká pracovní cesta do Spojených států. A pak, jak říká, se domů do Grodna i s manželkou vrátí natrvalo.