Člověk chovaný v zajetí

Celovečerní debut třicetiletého režiséra Petra Václava uspěl u mezinárodního festivalového publika už měsíce předtím, než byl uveden do české premiéry. Stříbrný Leopard z Locarna a zájem zahraničních distributorů jsou první opravdu nepochybné úspěchy v dějinách polistopadové kinematografie, ale majitelé mnoha českých kin nadšení mezinárodního elitního publika nesdílejí: soudí, že na film o tragické životní pouti mladého Roma se diváci zrovna nepohrnou. Je pravda, že Marian není Kolja a že kromě českých rasistických tendencí tu může zapůsobit i kondelíkovská potřeba uvidět něco hezkého, českého, co by - slovy Karla Čapka- „svítilo a hřálo“. Jenže Václav natočil poměrně tvrdou a pesimistickou podívanou, která navíc vyžaduje divákovu spolupráci. „Je to po dlouhé době opravdu autenticky působící český film,“ komentoval snímek kdosi na premiéře a měl tím patrně na mysli odzbrojující pravdivost, skvěle zvládnuté výkony neherců, nesentimentální pohled na prostředí dětských domovů, pasťáků a romské menšiny, a snad i čistotu a původnost filmařského vidění. Jevová autentičnost představuje ale pouze jednu z vrstev filmu. Marian není sociologická studie, ale básnická, existencialisticky laděná výpověď o lidech, jimž je od počátku násilím upřen cit a vědomí jedinečnosti, protože společnost kolem nich považuje tyto kvality za druhořadé. Vyprávění se přitom vyhýbá povrchně dojímavým důsledkům citové deprivace a nalézá argumenty, proč život redukovaný na základní potřeby ztrácí smysl.…