Nikdy jsem v cikánském voze neseděl

Nikdy jsem v cikánském voze neseděl

Rozhovor s Rudolfem Dzurkem

„Jak vypadá ďábel, teto Margito?“ „No, jak? Jako člověk, normálně, černé šaty, moderní bílá košile a na nohou kopyta. Jako ty nebo jako já.“ Z vyprávění Rudolfa Dzurka

Národnost Rudolfa Dzurka se nedá vyjádřit jedním slovem: obě babičky byly Romky. Tu z matčiny strany si vzal děda Maďar, ze strany otcovy - děda Žid.

Často zobrazujete volný, svobodný život, cikánské obyčeje a zvyky.Ty cikánský náměty? Táta se s mámou rozvedl hned po válce. Do čtrnácti let jsem s maminkou nežil, jen jsme za ní chodili. Vyprávěla nám různý věci o cikánech, to bylo zajímavý. Jak s tetou před válkou a za války žebraly, udělal jsem si představu o jejich životě. Ale obrázky, který teď dělám, jsou jiný - tu představivost jsem získal, až když jsem byl dospělý. Někteří cikáni se zcivilizovali a tím se povahově zkazili. A potom jsou takoví, co se zcivilizovali, ale zachovali si svoji cikánskou morálku. Dělám obrázky pro ty druhý.Jenomže tak jako na vašich obrazech se už dávno nežije.V podstatě se tak žilo do padesátýho devátýho roku. V roce 1959 komunisti vyhlásili soupis kočujících osob. Cikánům mělo být kočování zaraženo, ale kočují dál, jenom jiným způsobem.Používáte motiv vozu, krytého plachtou. Co znamená?Nikdy jsem v cikánském voze neseděl, ale slýchal jsem od otce o kočujících lidech. Ta představa ve mně vyvolává pocit volnosti. Byly doby, kdy Cikáni mohli jet kdykoli a kamkoli. Mohli se…