Předurčeni k elitě i k taxíku? Jak dopadl experiment, který chtěl ukázat past třídního systému

V roce 1964 se v londýnské zoo sešla skupina čtrnácti sedmiletých dětí, aby spolu strávily den. Dohromady tvořily pestrý mix společenských vrstev: byli tu uhlazení chlapci z bohatých rodin a elitních soukromých škol, dívky z dělnického prostředí i dvojice kluků z dětského domova. Nešlo o náhodné setkání, svedli je dohromady filmaři z televizní stanice Granada s cílem natočit pořad, který měl ukázat třídní rozdíly přetrvávající v britské společnosti.

Tvůrci pořadu naznačovali, že sedmiletý člověk má životní trajektorii do velké míry danou prostředím, do kterého se narodí. Dětem v průběhu dne pokládali stejné otázky, ale dostávali tak výrazně odlišné odpovědi. Na dotaz, jakou univerzitu bude studovat, Andrew, chlapec v obleku a kravatě, způsobně odvětil: „Cambridge.“ Paul, plachý kluk vyrůstající v dětském domově, vypadal, že nechápe, na co se ho ptají. A nakonec odpověděl otázkou: „Co je to univerzita?“

Krátký dokumentární film pojmenovaný Seven Up! by po odvysílání asi zapadl, nebýt geniálního nápadu jednoho z členů štábu. Michael Apted, tehdy mladý stážista, který měl na starost výběr dětí, se ke čtrnácti hrdinům rozhodl každých sedm let s kamerou vracet, aby zjistil, kam se jejich životy ubírají, jestli jsou šťastní a nakolik unikli svému třídnímu předurčení.

A z původně jednorázového projektu udělal jeden z nejdéle trvajících a nejslavnějších časosběrných dokumentů v dějinách televize. V době, kdy ještě neexistovaly reality show, celá Británie každých sedm let fascinovaně sledovala, jak John, Paul, Jackie a další prožívají pubertu, nástup do zaměstnání nebo založení rodiny.

Režisér Michael Apted se později stal úspěšným hollywoodským režisérem, natočil třeba bondovku Jeden svět nestačí. Ale časosběrný experiment, jenž se z třídní studie postupně proměnil v záznam lidské zkušenosti, vždy považoval za své nejdůležitější dílo. Ještě před smrtí v roce 2021 stihl natočit díl, v němž hrdinům bylo třiašedesát let, jedinečného materiálu se poté ujal oscarový dokumentarista Asif Kapadia a pro velkolepé dílo natočil finále, kdy je postavám sedmdesát let.

Více než šedesát let trvající experiment byl už před dvěma lety v Británii vyhlášen nejvlivnějším pořadem v historii. Jeho závěrečnou část stanice ITV odvysílá v úterý 22. září a jedná se o událost, které se věnují všechna britská média s tím, že jde o monumentální a neopakovatelný výkon.

Jsem jen osamělý

Český divák si pod pojmem časosběrný dokument vybaví hlavně projekty režisérky Heleny Třeštíkové jako Manželské etudy, ale série Up je jedinečná délkou trvání a výběrem postav z různých prostředí. Z bezstarostných dětí, které si kdysi společně hrály v zoo, jsou teď křehcí lidé ohlížející se za svými životy, dva členové původní sestavy už nežijí. Je to příležitost pro existenciální otázky: Prožili naplněný život? Litují něčeho? A co považují za důležité? Závěr unikátního experimentu vybízí i k přezkoumání pravdivosti původní teze, zda člověka předurčuje jeho původ. Podle toho, jak hrdinové dopadli, to vypadá, že tato premisa docela platí.

Symon Basterfield, jeden z dvojice chlapců z dětského domova a jediný nebělošský účastník experimentu, jako dítě snil, že se stane filmovou hvězdou. Ve čtrnácti trochu slevil a plánoval stát se elektroinženýrem. V jednadvaceti ho však vidíme v mrazicím boxu potravinářské firmy, kde pracuje jako dělník obsluhující vysokozdvižný vozík. „Nemyslíš, že máš na víc?“ ptá se ho lehce vyčítavý hlas režiséra Apteda. Symon později vystřídá různé nekvalifikované profese, a když se v sedmdesáti ohlíží za životem, lituje hlavně toho, že nezískal lepší vzdělání a s ním i lépe placenou práci.

Na opačné straně spektra je zmíněný Andrew Brackfield, chlapec z dobré rodiny; už v sedmi plánoval stát se advokátem, což se mu do slova a do písmene splní. V dospělosti ho pak zastihujeme na honosném panství s rozlehlým parkem, kde spokojeně žije až do stáří. Některé postavy předurčené budoucnosti zdánlivě utíkají, ale později se znovu zařadí zpět.

Suzy Lusk, afektovaná dívka z dobré rodiny, vyrůstá na zámku obklopená loveckými psy, věnuje se baletu a už v sedmi letech plánuje jít na univerzitu, studia ovšem nedokončí a v jednadvaceti ji zastihneme v Paříži s cigaretou v koutku úst jako bohémskou rebelku. O dalších sedm let později je zpátky v Anglii, oblečená do spořádaných šatů a po boku dobře situovaného manžela, kolem si hrají jejich děti. Anebo Tony Walker: v sedmi letech sígr a rváč z dělnického East Endu, který sní o tom, že se stane žokejem. Ve čtrnácti ho vidíme, jak skutečně závodí na koni, ale v jednadvaceti přiznává, že se svého snu vzdal a stal se taxikářem, jímž zůstane po zbytek života.

Ale pak je tu Neil Hughes, který se vymyká: v sedmi letech roztomilý středostavovský chlapec s velkýma očima, který sní o tom, že se stane astronautem, „a kdyby to nevyšlo, tak aspoň řidičem autobusu“. Ve čtrnácti plánuje, že půjde na univerzitu, v jednadvaceti pracuje na stavbě a bydlí ve squatu, v osmadvaceti je bez práce a přespává v karavanu. V pětatřiceti ho režisér natáčí v sociálním bydlení na odlehlých Shetlandských ostrovech v hluboké depresi. Vypadá to, že jeho život směřuje k tragickému konci, ale pak nabere nečekaný obrat a ve dvaačtyřiceti Neila zastihujeme jako obecního zastupitele v londýnské čtvrti Hackney.

V devětačtyřiceti pak prošel další proměnou: žije na vesnici, kde pracuje jako laický duchovní v místním kostele. Poté se stěhuje do Francie, kde ho potkáváme i v sedmdesáti: žije tu osamělým životem ve starém venkovském domě, chodí pracovat jako dobrovolník do místní knihovny a působí smířeně. „Nejsem dobrý s lidmi,“ hodnotí své rozhodnutí přesunout se do ústraní. Rozhodně však nemá pocit, že by selhal. Uvědomuje si, že jeho život zásadně ovlivnily psychické potíže, kterými trpěl od mládí a bránily mu vést normální život. „Mohlo se toho pokazit o hodně víc. Jsem sice občas osamělý, ale to je v dnešní době běžná věc,“ hodnotí svou situaci.

Chlapů by ses neptal

Až na Neila tak většina postav následovala v podstatě celkem předvídatelné trajektorie – už po zhlédnutí prvních několika dílů je jasné, že ve Velké Británii do velké míry přetrvávají bariéry třídního systému. Režisér Apted se toto poselství zpočátku snažil podtrhnout tím, že některé postavy vykresloval téměř jako karikatury konkrétní třídy. Například John Brisby, kluk z bohaté rodiny, je od sedmi let představovaný jako příslušník vládnoucí elity, který na svém panství jezdí na lov a na chudé lidi shlíží svrchu.

Brisbymu Aptedovo pojetí jeho osoby vadilo natolik, že se v osmadvaceti odmítl natáčení zúčastnit. „Měl jsem pocit, že jsem byl vybrán, abych reprezentoval přežitý třídní systém, který v moderním světě nemá žádnou platnost,“ vysvětlil svůj odchod. O sedm let později se však vrátil, aby využil vysoké sledovanosti televizního pořadu k propagaci svého charitativního projektu na podporu dětských domovů v Bulharsku. A skutečně se mu podařilo přilákat štědrého dárce.

Jackie Bassett zase vadilo, že měl režisér předem vytvořenou představu, jak má vypadat život ženy v sedmdesátých letech. V jednadvaceti, když měla čerstvě po svatbě, se jí zeptal, zda předtím potkala dost mužů, aby si vybrala toho pravého – a zda tedy neudělala chybu. Naštvaná Jackie příští natáčení v osmadvaceti vynechala. „Tuhle otázku by ses mužů nikdy nedovolil zeptat. S nimi se bavíš o politice, s námi je to vždycky o domácnosti,“ vyčetla po návratu Aptedovi jeho stereotypní vnímání lidí.

Režisér nicméně s přibývajícími díly sám postupně zjišťoval, že původní myšlenka demaskovat britský třídní systém stojí na trochu vratkých nohou. Aby film skutečně vypovídal o tom, jaký má třída dopad na životní dráhu jednotlivce, musel by sledovat mnohem širší – a hlavně pestřejší – vzorek. Mezi čtrnácti účastníky experimentu byly pouze čtyři ženy, jen jeden byl jiné než bílé barvy pleti. Filmy také postrádaly přesnější metodologii: Apted své hrdiny zpravidla navštívil doma a pokládal jim otázky, které ho napadly.¨

Postupem času si navíc uvědomil, že snaha ukázat třídní systém není to, co miliony diváků na jeho časosběrných filmech tak milují. Možnost od raného dětství v pravidelných intervalech ze svého obýváku sledovat skutečné životy jiných obyčejných lidí byla něčím zcela novým a fascinujícím bez ohledu na to, zda šlo o právníka, dělníka nebo vědce. „Dříve jsem měl tendenci je soudit, zda dostáli mým standardům úspěchu, štěstí, čehokoli. A když ne, tak jsem měl pocit, že selhali,“ popisoval Apted výchozí pozici.

Později nechává situace více plynout a na své postavy tolik netlačí a konstatuje: „Vzdal jsem se snahy o objektivitu. Záleží mi na nich na všech.“ A víc tak docení, že Symon z dětského domova sice neměl úspěšnou kariéru, ale díky své druhé ženě získal sebevědomí a objevil činnost, ve které našel smysl. S manželkou se stali pěstouny a během let jim domácností prošlo 130 dětí, které je i v dospělosti neustále navštěvují a projevují jim vděk.

Dobře situovaný Andrew naopak před kamerou lituje, že se v životě příliš věnoval práci a netrávil víc času s dětmi. „Školní představení, sportovní dny,“ lituje v závěru života momentů, u kterých chyběl. Také Paul Kligerman, chlapec z dětského domova, který našel nový domov v Austrálii a v sedmdesáti je spokojeným dědečkem, má dnes o prioritách jasno: „Na sto procent je to rodina.“ Taxikář Tony sedící doma na pohovce vedle své ženy upřímně lituje, že jí byl kdysi nevěrný a ublížil jí.

Hodně Aptedových hrdinů s přibývajícími roky našlo smysl života právě v rodině a on k nim vzhlíží s rostoucím obdivem – ač sám úspěšný hollywoodský režisér. „Já jsem byl ambiciózní a zaplatil za to cenu. Nebyl jsem tak dobrým otcem a manželem, jakým jsem měl být. Někdy jsem si říkal, že je to správné, ale pak jsem viděl výhody u těch, kteří vložili energii do svých rodin. Když jim bylo padesát, čerpali z toho potěšení a sílu,“ říká v jednom z posledních filmů.

Nepůjde to zopakovat

Jednotlivé filmy – které je dnes možné zhlédnout na YouTube – se zaměřovaly na konkrétní životní etapu, poslední dvojdíl se snaží shrnout celý život všech čtrnácti postav. A zhuštěné, zrychlené tempo, kdy sledujeme, jak postavy procházejí trapností pubertálních let, poté v dospělosti zažívají zvraty v profesním i osobním životě, aby se v druhé polovině života zklidnily a přijaly svůj osud se všemi triumfy i selháními, vyvolává místy až závrať.

V sedmdesáti, kdy jejich život vstupuje do poslední fáze, působí většina protagonistů až překvapivě šťastně, anebo alespoň smířeně. Jsou v důchodu a věnují se věcem, které jim dělají radost: skládání hudby, dobrovolnické práci, lyžování či vnoučatům. Ve tvářích většiny z nich jde zároveň stále rozeznat sedmileté děti, kterými byli na začátku. „Trochu to připomíná takové ty zrychlené filmové animace květin, které během pár vteřin vyklíčí, rozkvetou a zvadnou. Je úžasné sledovat něco takového s člověkem,“ vystihuje efekt filmů jeden z protagonistů Nick Hitchon.

Právě jeho příběh zároveň tvoří dojemnou koncovku celého finále. V sedmi ho vidíme jako hloubavého venkovského chlapce navštěvujícího jednotřídku kdesi v Yorkshiru, který říká, že až bude velký, chce „zjistit všechno o Měsíci a o všem“. Později se stane vědcem, který svůj život zasvětí výzkumu jaderné fúze. V třiašedesáti ho ale režisér Apted zastihne v době, kdy mu lékaři diagnostikovali rakovinu hrtanu a Nick se bojí, jak dlouho tu bude.

V posledním díle už je viditelně zesláblý muž upoután na vozík a do kamery se svěřuje, že posledních pár měsíců neustále jezdí do nemocnice a je zcela odkázán na pomoc své ženy. Přesto je filmařům vděčný, že za ním přijeli. „Je pro mě strašně důležité, že tohle děláme. Až si to tu sbalíte a odjedete, jsem si jist, že už se to nebude opakovat. A v mém životě bude díra, kterou jsem nezažil od šesti let,“ říká. Tři dni poté, co natáčení skončilo, Nick zemřel.

Britská média sérii Up shodně označují za zcela jedinečný počin. Podle serveru Independent experiment sice selhává ve snaze podat zprávu o třídních rozdílech, ale nabízí nedocenitelnou studii lidské zkušenosti. Financial Times píšou o monumentálním díle, jemuž se občas přisuzuje, že inspirovalo zrod reality show, ale přitom je na hony vzdálené senzacechtivosti, celebritám a prázdným řečem.

The Guardian závěru unikátní série dokonce věnuje redakční editorial. „Sledovat všechny ty životy, jak se odvíjejí, je mimořádná výsada,“ píše s tím, že podobný projekt by už nyní vzniknout nemohl. Díky sedmiletým intervalům natáčení byly postavy z větší části ušetřeny pozornosti médií a bulváru, sociální sítě po většinu doby ještě neexistovaly. Pokud by podobná série vznikala dnes, život všech protagonistů bychom nejspíš průběžně sledovali na Instagramu v nekonečné smyčce klipů a memů, žádná z postav by nezůstala v anonymitě. Většina by se snažila aktivně ovlivňovat svůj veřejný obraz – a zároveň ho využívat. „A jedna z nich by si možná založila vlastní značku doplňků stravy nebo se stala influencerem.“