Ne my, to „normální“ rodiče cpou dětem odmala sexualitu

V polovině dubna vláda Viktora Orbána změnila maďarskou konstituci. Nově v ní stojí, že právo dětí na zdravý vývoj má přednost před jinými ústavními právy. Smysl této politické akce je jediný – zakázat takzvaný pochod hrdosti, protože podle současné vlády pohled na homosexualitu dětský vývoj ohrožuje. Orbánova strana Fidesz podobný útok na maďarskou LGBT+ komunitu podnikla už před pěti lety. I tehdy označila homosexuály za ohrožení pro maďarské děti a za nástroje prohnilého Západu, který chce Maďarsko zničit. Teď se scénář opakuje. V Debrecínu už roky funguje malá organizace Cíviscolors. Mluvili jsme se dvěma jejími představitelkami, umělkyní Mariannou Nagy (34) a studentkou politologie a čínštiny Boglárkou Fábián (20). Mariann Nagy se raději nechala fotit tak, aby jí nebyla vidět tvář. „Moje partnerka hledá místo jako učitelka. V tomhle městě zná každý každého. Nechci jí to komplikovat rizikem, že nás někdo spolu uvidí.“

Cestou za vámi jsem četl v novinách o útoku na zdejší demonstraci a rvačce o duhovou vlajku. Co se tady vlastně před dvěma dny stalo?

Boglárka Fábián: Byl tu další z pravidelných protestů proti změně ústavy. Kolem šla skupina fotbalových fanoušků, jednomu opozičnímu poslanci se snažili vytrhnout vlajku v duhových barvách a ošklivě mu u toho poranili ruku. 

Takže ten „muž“, o kterém jsem četl v krátké zprávě, byl fanoušek zdejšího fotbalového klubu?

Mariann Nagy: Ano. Fotbaloví fanoušci jsou velmi, jak se tady říká, „konzervativní“. Naštěstí ho policie rychle odtrhla a zpacifikovala. 

Byly jste u toho? Byla to velká akce?

B. F.: Já se zrovna ten den vracela z podobného protestu v Budapešti.

M. N.: Já jsem taky nebyla ve městě. Z toho, co vím, tam byla jen hrstka lidí. Pár desítek. 

Jak moc vás zpráva o násilném útoku ve vašem domovském městě překvapila?

M. N.: Docela dost. Ale když se takhle ptáte, je to divné, že? Vláda mění ústavu kvůli tomu, jaké ohrožení podle ní představujeme. Premiér mluví o svých nepřátelích, což jsme asi i my, jako o štěnicích. Neměla bych být překvapená ani trochu, že se možná podnapilý fanoušek snaží ublížit někomu, kdo protestuje za práva homosexuálů. 

 Až příliš stupidní

Jaký máte pocit z toho, že podle vlády chcete kvůli své sexuální orientaci kazit nebo rovnou zneužívat děti?

M. N.: Já už nejsem nejmladší, takže jsem prožila ty dřívější kampaně, respektive jejich vrcholy. Nemůžu s tím nic dělat, jsou to jejich slova a jejich činy. Obrnila jsem se proti tomu. Pouštím to jedním uchem tam a druhým ven. Nemám napsané na čele, že jsem lesba. Žiju svůj život.

B. F.: Mě to tedy hrozně irituje. Jsou to snad homosexuálové, kdo se k malým dětem chová jako k dospělým a cpe jim sexualitu? Ne, to přece ti „normální“ rodiče kupují malým holčičkám podprsenky a minisukně. Když si spolu kluk a holka hrají v jeslích, hned slyší: „Ó, vy se asi máte rádi, pusinku si nedáte?“ Proboha, vždyť oni je nenechají ani chvilku v klidu. Představte si, že by nějaký gay řekl o dvou klucích na hřišti: „Hele, to jsou ale roztomilí malí partneři!“ Ta stupidita mě strašně uráží. 

Orbánova vláda před čtyřmi roky přijala zákon, který zakazuje propagaci homosexuality. Byl kolem toho mezinárodní poprask. Když jsem tehdy mluvil s lidmi z budapešťské LGBT+ komunity, říkali, že se jim dostává velké podpory i od lidí, od nichž to nečekali. Děje se vám dnes to samé?

M. N.: Ano. Přiměřeně velikosti města, ale kdo nám jen trochu fandí, ten nám napsal. Na první zdejší demonstrace přišla i řada lidí mimo komunitu. 

Na tu zatím poslední vás ale přišli zmlátit fotbaloví fanoušci. Jak to jde dohromady?

B. F.: Většině lidí je vládní propaganda jedno, spíš je otravuje. Menšina, co nám fandí, je pohoršená. Menšina, co nás nenávidí, je naopak změnami zákona a Orbánovými řečmi o štěnicích povzbuzená. Dává to smysl. 

Zároveň data ukazují, že Maďaři jsou od roku 2000 čím dál tím otevřenější: ať už jde o partnerství nebo sňatky homosexuálů nebo o adopci dětí homosexuálními páry. Proč si myslíte, že si vláda opět vybrala za cíl vás?

M. N.: Ale kdo jiný jim vlastně zbývá? Romové a bezdomovci, ti už ale v hledáčku jsou. Cizinci obecně taky. Ta čísla, která citujete, skutečně nějak odrážejí realitu, ale jen povrchně.

B. F.: Ona je to taková ta „tolerance s ale“. Skoro každý má své „ale“. Ale ať si to nechají pro sebe. Ale ať to moc nevidí moje děti. Ale ty pochody hrdosti s těmi kostýmy jsou moc. Mimochodem, ta čísla jsou stejná jako u vás v Česku? 

Trend je stejný, ale je tam asi deset nebo patnáct procentních bodů rozdíl. V Maďarsku je všech „souhlasících s“ méně.

M. N.: Ty, kteří jsou plní nenávisti, vláda uspokojuje. Ti ostatní nad tím mávnou rukou, sice v průzkumu řeknou, že gayové a lesby jsou OK, možná si to v ten moment skutečně i myslí, ale za nic víc jim to nestojí. Není to jejich problém. Je to problém jedné, navíc vysmívané menšiny. Vládě se to vyplatí. 

Držíte svoje partnerky na ulici za ruce?

M. N.: Málokdy.

B. F.: Já teď partnerku nemám, ale na dotyky a líbání na veřejnosti obecně moc nejsem. Možná je to obrana, kterou už považuji za svou vlastnost. 

Co čekáte, že by se dělo, kdybyste svoje city dávaly na veřejnosti najevo?

M. N.: Asi vlastně nic moc hrozného. Pohledy, poznámky. Určitě to máme jako ženy lepší než muži. Ti by asi dřív či později dostali nakládačku.

B. F.: Je docela běžné, že vidíte dvě holky držet se za ruce. 

To jsou většinou školačky, které to tak dnes prostě dělají. Je rychle poznat, když jsou dvě ženy partnerky, což by byl váš případ.

B. F.: Takhle: nevím přesně, ale nechce se mi to zkoušet, což o něčem vypovídá. Vlastně si vybavuju, že nedávno mi v autobuse položila heterosexuální kamarádka hlavu na rameno, a jeden starší muž na nás plivl. Ale bylo dost pozdě večer.

Ptám se na to všechno proto, že se říká, že v Maďarsku je jenom jedno město, a to je Budapešť. Debrecín je druhé největší, žije tu 200 tisíc lidí – ale má pověst zapadákova…

B. F.: … pověst je horší než skutečnost.

M. N.: Ale díra je to dost, ne že ne. 

Jaké to je, vyoutovat se v Debrecínu?

M. N.: To je hodně individuální, třeba můj coming-out byl hodně traumatický, máma mě skoro sledovala, za kým a kam chodím, a pak na mě křičela, že jestli se táta dozví, že mám holku, zabije se.

B. F.: Já měla naopak velké štěstí, v práci i doma je to fajn. Nejdivnější bylo, že první mámina otázka byla, jaký je lesbický sex. Řekla jsem jí, ať si to vygoogluje. 

Být otevřeně homosexuální ve škole a v práci je tady běžné?

B. F.: No, tak to ne. Říkám, že mám štěstí.

M. N.: Já žiju v umělecké bublině, kde je to samozřejmě úplně bez problémů. I když ani tam to neříkám na potkání. Ale jinde to tak není. Neříkám, že se úplně skrýváme, ale prostě o tom nemluvíte. Většině lidí je to časem jasné, a takhle mlčky spolu existujete. 

Pochod bude 

Sedíme kousek od centra, na nenápadném městském dvorku, který patří vaší organizaci. Kde to vlastně přesně jsme?

B. F.: Cíviscolors je kavárna, klub, je to společenské centrum, jsou tu koncerty. Je to prostě bezpečné místo.

M. N.: Není to tu výhradně pro queer lidi. Jsme rádi, když přijde kdokoli.

Kolik je v Debrecínu gay barů, kam je možné bez obav večer jít a nemuset se hlídat?

B. F.: Počkat, tohle rozhodně není gay bar.

Je tu bar a chodí sem gayové…

B. F.: Gay bar je v Maďarsku místo, kam chodí lovit muži ve středním věku a kde jde hlavně o sex. Což spoustu lidí logicky odrazuje, včetně mě. Co bych tam pohledávala? Nejdu pokaždé ven někoho sbalit. Chci jít prostě ven. 

Ano, rozumím. Kolik takových gay barů ve městě je?

B. F.: Jeden, pokud vím.

A míst, jako to vaše, kde jsme?

B. F.: Jsme taky jediní. Ale dává nám dost práce přesvědčit návštěvníky, že nejsme právě ten gay bar.

Chodí sem desítky, nebo stovky lidí?

M. N.: Stovky sem nechodily nikdy. Desítky. Je to v takových vlnách. Což je logické, mladí lidé se odsud stěhují do Budapešti nebo do zahraničí. Teď myslím, jsme byli spíš dole a stoupáme, chodí sem poslední dobou víc a víc lidí. Ale je to na každý pád pár desítek.  

Cítíte se tu v bezpečí?

M. N.: Tenhle měsíc tu pořádáme přednášky a různé další akce, takže jsem radši absolvovala školení, jak řešit napjaté situace. Občas nám sem někdo něco nalepí nebo hodí do schránky lístek, že skončíme v pekle, tak nechci nic riskovat. Ale policie o tom ví, myslím, že se nic nestane. 

Věříte policii?

B. F.: Je tu jeden velitel, který nás má nejspíš dlouhodobě na starost, a spolupráce funguje. Občas jsou tu kvůli bezpečnosti na našich akcích policajti v civilu, snaží se zapadnout, což jim v těch bílých košilích a džínách moc nejde, ale to je tak možná dobře. A když je to potřeba, jsou hned na místě, což bylo vidět teď v sobotu při tom útoku na demonstraci. Zasáhli rychle. 

Kvůli tomu, aby se nekonaly vaše pochody hrdosti, změnila vláda ústavu. Odehrál se někdy takový pochod tady ve městě?

M. N.: Ale ne, to je nereálné. Příliš malé město, příliš malá komunita. Příliš ospalé a neakční místo. 

Ani v tom velkém protestním vzepětí hned po schválení ústavní novely to tu nikoho nenapadlo?

B. F.: Ono to velké vzepětí, jako všechna podobná v Maďarsku, moc dlouho netrvalo. Mluvili jsme o posledním protestu, bylo tam pár lidí. Lidé jsou unavení a nevidí perspektivu. Které protesty vydržely dlouho? V posledních letech ty učitelské. Učitelé a žáci to vydrželi několik měsíců. Ale vyšli ze střetu s vládou ještě hůř, než kdyby protesty nebyly. 

Odehraje se budapešťský pochod hrdosti, plánovaný na konec června?

M. N.: Jistě. Možná bez nějakých oficialit, svolaný přes Facebook, ale odehraje. 

Půjdete tam? Nemáte obavu, že z té události udělá stát odstrašující případ? Že se ho pokusí silou zastavit?

M. N.: Ne, to se, myslím, nestane. Nebojím se toho. 

Posun nečekáme

Nejsilnější opoziční strana a podle průzkumů nejsilnější strana v Maďarsku vůbec, TISZA Pétera Magyara, k čemukoli, co se týká LGBT+ menšiny, systematicky mlčí. Včetně posledních ústavních změn. Proč to tak je?

B. F.: Podle jedné teorie to tak je, protože vláda na Magyara klade pasti, aby něco, cokoli řekl, a tím naštval buď svoje konzervativní, nebo naopak liberální voliče.

M. N.: Druhá teorie je taková, že si myslí to samé co Fidesz. Vždyť je to jejich chlapec, vyrostl mezi nimi. Stejná křesťanská pravice. 

Nicméně z jeho dosavadních slov a činů se nedá vyvodit, že by pokračoval v nenávistných kampaních současné vlády.

M. N.: To ne, to by pro něj jako pro politika ani nedávalo smysl. Ale žádný posun se čekat nedá. Třeba v adopcích nebo větších právech pro registrované partnery. 

Uvažujete o tom, že byste z Maďarska odešly?

M. N.: Pár let jsem žila v Nizozemsku. Odejít by pro mě jako pro umělkyni na volné noze, prakticky vzato, bylo jednoduché. Do Rumunska nebo Česka nebo Rakouska. Ale kdybych odešla do západní Evropy, myslím, že bych nemohla dělat umění jako teď. Byla bych imigrantka z východu, což znám a už to nechci. Ale blízko v zahraničí bych pracovat mohla, do Maďarska je to pár hodin nebo i desítek minut. Takhle jsem uvažovala jako mladá, ale teď je mi přes třicet a říkám si – neměl by tu někdo zůstat? Třeba já, když mám díky své práci jistou nezávislost? Takže zůstávám.

B. F.: Já neuvažuju, já to mám v plánu. Studuji čínštinu, magistra si chci udělat v Šanghaji, a pak se uvidí. Ale tady zůstat nechci. 

Zrovna znalost čínštiny vám bezpochyby zajistí v Maďarsku dobrou práci.

B. F.: Teď ani nemůžu pomýšlet na to, že bych si mohla v Maďarsku dovolit byt, ale dobře, to se možná změní. Ale zkrátka teď cítím, že svůj život tady prožít nechci. Tahle země mi nedává žádnou naději. 

Jak se tu žije homosexuálním párům, které vychovávají děti?

B. F.: Děti nejsou teď zrovna moje životní téma, takže nevím.

M. N.: Ani u nás to není na stole, přemýšlím, jestli vůbec někoho znám… 

Přijde mi zajímavé, že jste v centru života komunity v docela velkém městě, a přitom o žádné rodině takhle z hlavy nevíte.

B. F.: Moc se o tom nemluví. Málokdo na sebe chce upozorňovat. Děti dokážou být zlé.

M. N.: A dospělí taky.