Tragédie české a slovenské levice

Nemělo by mne překvapovat, že česká i slovenská levice má sklony k nacionalismu. Vždy to tak koneckonců bylo. Přesto je to ve střední Evropě podivná anomálie - v Maďarsku i v Polsku je nacionalismus vyhrazen jen pro pravici.

ČSSD svou podporou Zemana prakticky schválila jeho ostudnou kampaň založenou na protiněmecké rétorice a dělení občanů na dobré a špatné Čechy.

Na Slovensku levicový nacionalismus opět vyhřezl před několika dny, když vládní Smer odmítl svého vlastního kandidáta na nového šéfa Ústavu paměti národa, jímž měl být mladý historik Juraj Kalina (pracuje v českém Ústavu pro studium totalitních režimů).

Dopustil se totiž „neprozřetelně“ výroku v deníku SME, že prezidenta válečného slovenského státu Jozefa Tisa si „neváží“ a že kdokoli ho veřejně obdivuje, dělá tak v „rozporu se zákonem“.

To rozzlobilo některé poslance Smeru, podle nichž měl Tiso i pozitivní rysy a „udělal mnoho dobrého“, například se dohodl s Hitlerem na vzniku státu, takže Slováci nebyli okupováni jako Češi, díky čemuž se měli dobře, neboť Slovensko za války prosperovalo. Kalina tedy rychle skončil a Smer hledá nového kandidáta, zřejmě takového, který si Tisa „váží“.

Paradox českého a slovenského levicového nacionalismu je v tom, že stojí proti sobě. Česká levice zatracuje Němce, slovenská si naopak pochvaluje tradiční vztahy s Němci.

Jistě, je asi spravedlivé dodat, že šílené názory poslanců Smeru nejsou ve straně většinové a možná i v ČSSD je nacionalistů relativně málo. Jenže to, že jejich přítomnost stranám nevadí, nijak se od jejich názorů nedistancují a v případě Juraje Kalinu je dokonce vyslyší, je tragédie.