Když vlezete do kontejneru k uprchlíkům

Když mě zval Bohdan Bláhovec na premiéru filmu Richard Müller: Nepoznaný, mělo mě napadnout, proč mi ho tak doporučuje. Podle traileru zdánlivě klasický dokument o vzletech a pádech někdejší popové hvězdy je totiž něčím mnohem víc. Pronikavou sondou do toho, jak v Česko-Slovensku funguje showbyznys snažící se vytěžit i poslední zbytky z pozlátka hudebníků, kteří si vrchol prožili už někdy za Gorbačova. Tak jak to Bohdan před čtyřmi lety předvedl ve vlastním dokumentu Show! Až z toho při úterní premiéře v Lucerně chvílemi dost intenzivně mrazilo.

Netuším, kolik materiálu o kariéře slovenského zpěváka režisér Miro Remo nasbíral. Každopádně ze všech těch rozhovorů s pamětníky a současníky ve snímku zbyla vlastně jen úvodní krátká klipová pasáž. Pak už sledujeme Müllera připravujícího desku Hlasy s vokálním sborem Fragile. Stošedesátikilový muž sužovaný těžkou depresí a nadopovaný prášky se tu ocitá v pozici cvičeného dosluhujícího medvěda, kterého manažer tu posadí do kavárny, tu k mikrofonu do studia, tu do koncertní šatny.

Müller prakticky nemluví - a když, tak jen krátce, jako když po pěti minutách nahrávání zruší rezervovanou frekvenci, protože dnes „není ten pravý den“. A všichni dělají, že se vůbec nic neděje. A všichni doufají, že z téhle zoufalé situace nakonec něco přece jen vytěží; ani ne tak pro Müllera, ale hlavně pro sebe.

Remo divákovi nevysvětluje, co se s bývalým démonem pódií a večírků stalo. Vytušíme to z rozhovorů s jeho dřívějšími partnerkami a krátkých dobových záběrů z Müllerových domácích videí. Než propadl slávě, alkoholu a zakázané chemii, byl neodolatelným interpretem. Teď s novou ženou sedí u stolu a mechanicky do sebe natlačí obří dort, který by vystačil pro narozeninovou oslavu paterčat i s příbuznými.

Spoiler: Film má nečekaný happy end. Po hodině sledování dryáčnických showbyznysových praktik nás Remo přivádí na pódium, kde naprosto vystresovaný a psychicky i fyzicky vyčerpaný Müller konečně zazpívá svůj nový repertoár – a zní to podobně skvěle, jako když běhal po schodoch, po schodoch a poznával, čo sme kto za ľudia.

V řadě případů nejsme nic moc. Výstava Strach z neznámého otevřená ve středu v Galerii NTK je důkazů plná. Přivezli ji sem z Müllerovy domovské Bratislavy z Domu umenia a pro školy by snad měla být návštěva povinná. O uprchlictví si můžeme donekonečna číst, donekonečna ho sledovat ve zprávách a stejně donekonečna můžeme řešit, nakolik je referování o něm objektivní, či ne. Umění má tu nádhernou vlastnost, že místo rozebírání jednotlivostí může jít k podstatě problému. A třeba zcela subjektivně vhodit člověka do situace, v níž se imigranti nacházejí. Tak jak to v NTK udělal Lukáš Houdek.

Autor známý především fotografiemi a mediálními komentáři k tématům LGBT komunity tady prezentuje multimediální instalaci HopeTour. Je to obyčejný kontejner na přepravování zboží, pro tisíce lidí ovšem jeden z hojně využívaných dopravních prostředků, jimiž se chtějí dostat na svobodu. Do debaty, nakolik je taková cesta příjemná, přináší autor zásadní příspěvek.

Spoiler: Když do kontejneru člověk vleze, ocitne se ve tmě a totálním hluku simulujícím zvuk kamionu a dálnice. Po pár centimetrech na cosi šlápne a zároveň v letmých záblescích světla připomínajících odlesk automobilových reflektorů spatří kolem sebe siluety desítek postav, které jsou s ním v malém prostoru napěchované. V tu chvíli mu dojde, že stojí na dalším těle. Nepříjemný zážitek je umocněn tím, že za vámi kustodka okamžitě přirazí dveře a vymotat se z té tmy není snadné. Od té chvíle můžete přemýšlet, jak to asi vypadá, když takovým kontejnerem jedete několik dní, figuríny jsou reální lidé s reálnými pachy, potřebami a úzkostmi - a když se konečně dostanete ven, místo usměvavé kustodky a tepla galerie vás čeká pokračování všech životních nejistot, jaké si jen dokážete představit.

Taky tu vystavuje TOY_BOX, která nakreslila imigranty a dopsala k nim upřímná vyznání internetových diskutérů k této problematice. Snad nebudou na vašem monitoru příliš čitelná. Úvodní fotka pak zachycuje instalaci Kateřiny Šedé, která zde aiweiweiovsky prezentuje záchranné vesty pro děti do tří let.

Abychom to zakončili optimističtěji. Ve čtvrtek hrálo v Rudolfinu moje oblíbené hudební těleso Collegium 1704, které se specializuje na interpretaci barokní hudby. Pro program Královské slavnosti ve Versailles si tentokrát vybralo skladatele, kteří měli co do činění s Ludvíkem XIV., jehož více než šedesátiletá vláda nad Francií, během níž si mohl se zemí dělat, cokoli si zamanul, se zdá být inspirativní i dnešním politikům. V kulturní politice se dá ovšem Ludvíkovi ze zpětného pohledu máloco vytknout. Tak třeba: když si bral španělskou infantku Marii Terezu, objednal si ke svatbě operu Ercole armante od Benátčana Francesca Cavalliho.

Chtěl si v ní i sám zatančit, pročež mu k vloženým baletním číslům napsal hudbu Jean-Babtiste Lully, Florenťan učící v té době v Paříži francouzské šlechtičny taje italské konverzace. A možná i něco víc. Lully si s Ludvíkem padl do oka (nic jiného mu ani nezbývalo), čili králi napsal i chrámovou hudbu Jubilate Deo. Poprvé zazněla 29. srpna 1660 při příležitosti uzavření míru mezi Francií a Španělskem, neboť hlavně kvůli tomu si Ludvík Marii bral. Já tuhle fenomenální skladbu poprvé slyšel 2. února 2017 a žádný mír se kvůli tomu bohužel neuzavíral. Skladba je každopádně pozoruhodná i tím, že král ji při mši poslouchal sedě na trůnu čelem k oltáři, kde probíhala liturgie, zatímco dvořané seděli mezi ním a oltářem obráceni čelem k Ludvíkovi a zády k Bohu. Aby bylo jasné, kdo tady šéfuje.

Tak chytrý pochopitelně nejsem, dočetl jsem se to v programu, kde to píše profesor Gerhard Poppe z koblenzské univerzity. Taky tam píše, že následující dílo Te Deum složil Lully ke křtu svého syna Louise, kterému šel za kmotra - kdo jiný než Ludvík XIV. Lully pro rodinnou oslavu klasický „grand motet“, jak se téhle chrámové hudbě říká, obohatil o trubky a tympány. A aby se král nezlobil, že pro vlastního syna dělá skladatel větší parádu než pro vlastního krále, Te Deum nechal Lully Ludvíkovi zahrát o deset let později, 8. ledna 1687 k oslavě jeho uzdravení z těžké nemoci (úspěšně mu operovali – pardon – anální píštěl). Happy endem ale jejich kamarádství neskončilo. Během zkoušky se 150 zpěváky a instrumentalisty (to zase říká Wikipedie) se Lully praštil bodcem taktovky do palce pravé nohy, ten se mu zanítil a umělec dva měsíce na to umřel na otravu krve. Dirigent a šéf Collegia 1704 Václav Luks byl naštěstí ve čtvrtek v Rudolfinu opatrnější, a tak si mohl na závěr nezraněný užít desetiminutové ovace ve stoje. Koncert je na programu i dnes a nejspíš se ještě dají sehnat lístky.

Spoiler: Budete stejně nadšení jako já.

https://www.youtube.com/watch?v=6jAG992C41A