Všechno nejlepší, pane Suchý!

Co bych tak mohl napsat k pětadevadesátinám Jiřího Suchého, aby to nepůsobilo moc osobně a tím neobjektivně? Upřímně mě nic moc nenapadá. Jsem totiž zástupce poslední generace, která na jeho tvorbě vyrůstala, upřímně ji milovala – a dodnes na ni nedá dopustit.

Srážka s autenticitou

Samozřejmě jsem nezažil zlatou éru Suchého divadla „sedmi malých forem“, kterou nedávno výborně zpracoval Pavel Klusák v knížce Suchý a Šlitr. Semafor 1959-1969. Pamatovat nemůžu ani Suchého heroický souboj s nástupem normalizace, v němž obstál víc než se ctí. Přes fatální ztrátu kolegy Šlitra a klacky, které mu pod nohy házel husákovský režim, dokázal napsat mimo jiné dodnes nestárnoucí muzikál Kytice. Ale dobře si už pamatuju, jak se koncem osmdesátých let v době perestrojky Jiří Suchý pomalu vracel na scénu.

Komunističtí kulturtrégři sice v „jeho“ Semaforu dál protežovali konkurenční skupiny kolem komiků Miloslava Šimka a Josefa Dvořáka – ten navíc na Suchého donášel estébákům. Zakladateli a neodmyslitelnému symbolu Semaforu nicméně po letech zákazů aspoň dovolili občas vydat nějakou knihu nebo desku, a sem tam ho dokonce v jeho jonášovském slamáku pustili i do televize.