Timothy Snyder: Že by snad teroristé zvítězili?

CHARKOV Když jsem 11. září 2001 na pozici profesora východoevropských dějin na Yale vedl svou třetí přednášku, téma bylo jasné: provokace. Ruské imperiální tajné služby a následně sovětské tajné služby zdokonalily umění přesvědčit protivníka, aby udělal to, co si přály, a zároveň si myslel, že k tomu má vlastní důvody. Když se stane něco strašného, jako tomu bylo toho dne, nejde primárně o způsobené utrpení, byť jej jeho původci bezpochyby zamýšleli. Smyslem je uvést vás do rozpoložení, v němž podniknete kroky, které vám nakonec ublíží ještě víc.

Dějiny jsou plné teroristických činů. Skutečná otázka, jak jsem ten den řekl studentům, zní: co uděláte dál? Nemůžete zabránit každé hrůzné události. Vaše svoboda však začíná u vaší reakce.

Bohužel jsme jako Američané zareagovali přesně podle představ teroristů, patrně jsme jejich očekávání dokonce překonali a výsledkem byl mnohem horší svět pro nás i pro všechny ostatní.

Po 11. září jsme se měli především vymanit ze závislosti na fosilních palivech. Bez závislosti na ropě bychom se nikdy nebyli zapletli do blízkovýchodních konfliktů. Kdybychom podporovali čisté zdroje energie, mohli jsme odvrátit globální oteplování, zabránit dalším válkám v regionu a předejít také vzestupu uhlovodíkové oligarchie ruského prezidenta Vladimira Putina.

To se však nestalo. Prezident George W. Bush, neschopný potomek ropné rodiny, se nepokoušel urychlit nalezení bezpečných zdrojů energie. Tvrdil, že teroristé zaútočili, protože „nenávidí naše svobody“. Naše vlastní vláda však poté sama začala svobodu omezovat. Nové ministerstvo vnitřní bezpečnosti podřídilo jednomu vedení nesourodý soubor institucí, včetně správy hranic, a všechny začalo pojímat jako bezpečnostní záležitost. To připravilo půdu pro domácí politiku, která obyvatele Ameriky rozděluje na „legální“ a „nelegální“, na nás a je, a buduje koncentrační tábory.

Ještě nebezpečnější byl pojem „homeland“, jenž připomíná nacistickou posedlost konceptem Heimat. Tehdy šlo o neobvyklý název vládního úřadu, který byl americké angličtině i americkým institucionálním tradicím v podstatě cizí. Od té doby se však výraz ustálil a znormalizoval především ve fašistickém smyslu. Za vlády prezidenta Donalda Trumpa jsou za hlavní hrozby označováni lidé přímo uvnitř země, ti, kteří do ní údajně skutečně nepatří. Ministr obrany Pete Hegseth pojímá ozbrojené síly jako bitevní pole kulturních válek: muži proti ženám, běloši proti černochům. Jejich budoucím úkolem má být „obrana domoviny“. Ozbrojené síly se mají proměnit v osobní milici vládce určenou k potlačování odporu vůči Trumpovi.

Jednou z hlavních příčin Trumpova vzestupu byla samozřejmě americká invaze do Iráku v roce 2003 – válka z vlastní vůle, která představovala tu nejhorší možnou reakci zahraniční politiky na události z 11. září. Válka Američany traumatizovala a vytvořila podmínky pro kandidáta, který tuto problematiku využil k získání moci (jen aby pak rozpoutal další války a vystavil nás ještě většímu riziku terorismu). Válka současně upevnila politickou ekonomiku ovládanou vojenskými výdaji a dluhem. Místo abychom se zabývali nerovností bohatství, omezenými možnostmi společenského vzestupu a nejistotou rodin, prolévali jsme v poušti krev (hlavně krev jiných) a zahazovali hromady peněz.

Jako národ jsme se řídili scénářem, který vypadal, jako by ho sepsali sami teroristé. A co hůř, naši volení představitelé se stali jeho spoluautory. Bushova administrativa si vymyslela spojitosti mezi Irákem a teroristy z 11. září, což nakonec vedlo Američany k nedůvěře ve vlastní vládu a umožnilo vzestup politika, jako je Trump. A tyto vymyšlené záminky připravily půdu pro porušení naprosto zásadního principu mezinárodního práva: zákazu nevyprovokovaných útočných válek.

Tím se uzavřelo období demokratické obnovy z přelomu let 1989–1991 po konci studené války. Při přípravách na invazi do Iráku Američané tvrdili, že pokud bylo možné dosáhnout osvobození ve východní Evropě, totéž je možné i na Blízkém východě. Situace byla samozřejmě zcela odlišná; jedna věc je svrhnout diktaturu zevnitř a zcela jiná věc je učinit tak prostřednictvím zahraniční invaze. A zatímco postkomunističtí lídři v Evropě měli představu o tom, co bude následovat, Američané v Iráku nedohlédli do budoucnosti a domnívali se, že pouhé zničení špatného režimu přinese režim lepší.

Nemůžeme tvrdit, že invaze do Iráku vedená USA přiměla Rusko k invazi na Ukrajinu o více než deset let později, v roce 2014. Americká válka však rozhodně usnadnila život Putinovi, který došel k závěru, že velmoci mohou za pomoci nehorázných lží napadat jiné země.

Jedním z důvodů, proč jsem v roce 2013 a na počátku roku 2014 varoval, že Rusko by mohlo napadnout Ukrajinu a obsadit Krym, byla absurdní propaganda šířená v ruských médiích. Nedávala žádný smysl, stejně jako americká propaganda z roku 2002 a počátku roku 2003. Američané tvrdili, že boj proti terorismu vyžaduje odstranění režimu, který byl sice hrůzný, ale zároveň potlačoval islamismus, jenž stál za 11. zářím. Rusové tuto absurditu posunuli ještě dál: všichni Ukrajinci jsou homosexuálové, nacisté i Židé zároveň. Jejich stát údajně neexistuje, a přesto utlačuje Rusy. Rusko samo je autoritářským režimem, ale má přinést demokracii na Ukrajinu, která už demokratická dávno je.

Krátce po začátku invaze jsem se zúčastnil veřejné diskuse v Praze. Atmosféra byla velmi emotivní. Jeden z účastníků, který měl na sobě tričko s ruským fašistickým sloganem, si vzal mikrofon a zeptal se, proč by Rusko mělo respektovat nějaká pravidla, když je Američané v Iráku v roce 2003 sami nerespektovali. (Odpověděl jsem, že pravidla jsou pravidla: americká invaze byla protiprávní, ale jedno bezpráví nelze obhajovat druhým.) Tato otázka ilustrovala přístup, který vycházel z vnitřní logiky oligarchického režimu, ale kterému však také napomohly Spojené státy: neexistuje pravda, neexistuje správné a špatné a neexistují žádná pravidla.

Na konci roku 2021 a na počátku roku 2022, když se Rusko připravovalo na svou druhou invazi na Ukrajinu, ve vzduchu stále visela problematika Iráku. Dvacet let předtím USA lhaly o důvodech invaze do Iráku. Tentokrát říkaly pravdu o ruských plánech napadnout Ukrajinu. Obecně se USA nevěřilo, ačkoli fakta byla zcela zřejmá. Kvůli lžím z roku 2002 bylo v roce 2022 snazší americká varování zpochybňovat. V důsledku toho byli všichni hůře připraveni, když pak přišla „velká válka“, jak jí říkají Ukrajinci.

Poté, co byly USA v roce 2001 vyprovokovány, reagovaly přesně tak, jak si teroristé přáli, a pomohly tak vytvořit svět, v němž je terorismus natolik běžný, že už téměř nevíme, kdy tento pojem použít. Putin i Trump jím označují své nepřátele, přestože se sami dopouštějí domácího teroru. Trump jej navíc normalizoval svou snahou udržet se v lednu 2021 u moci za použití síly. A v rámci Putinovy zločinné útočné války na Ukrajině dochází k rozsáhlým znásilňováním, únosům dětí a masovým popravám aktivistů na okupovaných územích. Nejzřetelnějším projevem terorismu je však každodenní odpalování dronů a raket namířených proti ukrajinským civilistům.

Tyto řádky píšu z podzemí v Charkově, kde se dnes v noci už potřetí rozezněly sirény leteckého poplachu. Ukrajinci sestřelí většinu dronů, avšak rakety dále dopadají, vybuchují a zabíjejí, protože se Američané rozhodli, že Ukrajině neposkytnou střely systému Patriot. Částečně se v tom odráží solidarita mezi teroristy: Trumpovi vyslanci byli právě v Moskvě, kde chválili Putinovy „cíle“. Je to také vedlejší účinek Trumpovy předem ztracené války proti Íránu, kterou sám rozpoutal. Spojené státy na Blízkém východě zbytečně spotřebovaly munici, která mohla zachraňovat životy na Ukrajině. Trumpova válka proti Íránu nahrává Putinově válce proti Ukrajině.

Trumpova válka je přitom mimořádně nepopulární a zjevně už předem prohraná. Přesto se jí nevzdává ani s blížícími se kongresovými volbami, možná proto, že spoléhá na to, že mu íránský režim svým útokem na území USA prokáže službu. To by mu umožnilo pokusit se pozastavit volby nebo poslat další americké vojáky do dalších amerických měst – a udržet se u moci na natrvalo.

I takto se dá teroristům nahrát přímo na smeč: vést velkou válku na Blízkém východě, vyčerpat vlastní obranné síly a doufat v to nejhorší. Írán by mohl na tuto návnadu skočit a spustit vražednou akci, nebo by Trump mohl jednoduše tvrdit, že k tomu došlo. Po všech provokacích, lžích a teroru od 11. září by bylo pošetilé tento scénář nebrat vážně. A pokud se naplní, odpověď bude stejná jako v roce 2001: vaše svoboda začíná vaší reakcí. Hlavně nedělejte to, k čemu vás terorista chce přimět.

V časných ranních hodinách tu sedím v temnotě a vzpomínám na Ukrajince, kteří se včera večer sešli v podzemí. Usmívali se, pili víno a diskutovali. Nedali teroristům to, co chtějí, nepodlehli jim ani se nenechali strhnout, ale sami uvažovali o budoucnosti. A přesně to je třeba, aby dnes, v den tohoto hrozného výročí, udělali Američané. Nenechte se vyprovokovat; nenechte se vtáhnout do myšlení teroristů; přemýšlejte sami za sebe. Jen tak můžeme doufat, že příští čtvrtstoletí bude lepší než to uplynulé.

Timothy Snyder je první držitel nově zřízené profesury moderních evropských dějin na Munk School of Global Affairs and Public Policy při Torontské univerzitě a stálý člen Institutu věd o člověku ve Vídni. Je autorem či editorem 20 knih.

Copyright: Project Syndicate, 2026. www.project-syndicate.org