Martin M. Šimečka: Ze starých deníků
Spisovatelé třicátých a čtyřicátých let prožívali stejnou bezmoc jazyka, kterým nedokázali přiléhavě pojmenovat tehdejší šílenství, jako my dnes
„Nepopsatelná deprese, když každé ráno podpaluji v kamnech loňskými novinami a vždy na krátký okamžik zahlédnu, jak se nějaký optimistický titulek mění v dým,“ zapsal si do deníku George Orwell 19. října roku 1940.
Londýn tehdy zažíval nejtěžší bombardování německými letadly a ani premiér Winston Churchill si nebyl jistý, zda se Británie Hitlerovi ubrání.
Virginia Woolf si v roce 1933, když se Hitler dostal k moci, zapsala: „Pokouším se, jakkoli neefektivně, vyjádřit ten pocit, když tady (v Británii) sedím a čtu, jako kdybych četla divadelní hru, jak Hitler odletěl do Mnichova a zabil včera tu a tam nějakého muže či ženu… Mezitím tito brutální násilníci obcházejí kolem… jako malí kluci oblečení do dospělých šatů, účinkující v tomto idiotském, nesmyslném, brutálním, krvavém dějství.“
Vracím se ke knihám a deníkům spisovatelů z té doby a zjišťuji, že jejich věty vyjadřují zděšení z morálního kolapsu, jaké dnes prožívám i já. A ani oni tehdy, stejně jako dnes já, nedokázali najít výstižná slova, kterými by vyjádřili své zhrození.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
