Jaká bude ODS bez Zahradila?

Ikonické postavy politických stran nemusí být nutně ty, které jsou nejvíc vidět. Bývají to i ty, které mají schopnost vytvářet přesvědčení, že jsou tak či onak pro chod dané strany nepostradatelné. Své o tom ví Jan Zahradil. Politik, jehož na výsluní vynesl rozpad ODS v roce 1997 a rozhodnutí zůstat ve straně vedené oslabeným Václavem Klausem, pro mnohé takovou výraznou tváří je.

Jeden z nejzapálenějších Klausových žáků, pokud jde o evropskou politiku, nakonec svého zradikalizovaného učitele pryč z ODS nenásledoval - neměl vlastně důvod. ODS sice pod vedením Severomoraváka Mirka Topolánka a později profesora z Brna Petra Fialy dělala doma v Česku podstatně jinou politiku než Klaus, ale vzpomínky na svého zakladatele si právě přičiněním Jana Zahradila ponechala při formování svého vztahu s Evropou.

Zahradil uměl anglicky, měl už trochu kontakty a dobře se orientoval v bruselských kuloárech — hlavně ideologicky. ODS, která doma vznikla jako voličsky široká strana s ochotou ke kompromisu a ambicemi řídit stát, se nedokázala ideově vejít do společenství umírněných evropských konzervativů ve frakci Evropské lidové strany (EPP) a odešla do společenství složeného velkým dílem z malých obskurních uskupení jako třeba německá Strana rodin.

V parlamentu, kde se ovlivňuje politika především v rámci velkých frakcí, to znamená okrajovou pozici, kterou Zahradil svými politickými vylomeninami ještě zdůraznil. Třeba když se dlouho vysmíval těm, kteří varovali před nebezpečím Ruska, nebo když se minulý týden přesně v čase výročí masakru na  pekingském náměstí Nebeského klidu sešel s čínským velvyslancem, aby demonstroval odlišné postoje, než jaké teď zastává vláda ODS.