Král a císař. Jak Karel IV. porazil soka Ludvíka Bavora v boji o říšskou korunu

Kultovní seriál Hra o trůny některé historiky nezaujal prostě proto, že realita evropského středověku byla nezřídka dramatičtější i krvavější, než kdy – při vší úctě – dokázal autor George R. R. Martin vyfabulovat. Třeba taková cesta markraběte moravského, napůl Přemyslovce a napůl Lucemburka Karla (1316–1378), za titulem krále Svaté říše římské, jež vyvrcholila 11. července 1346, by si určitě jednu sérii zasloužila.

Tehdy před 680 lety byl Karel zvolen římským králem nikoli v tradičním Frankfurtu, ale u starobylého královského stolce v ořechovém sadu ve městě Rhens na levém břehu Rýna (dnes spolková země Porýní-Falc). Frankfurt totiž zůstal věrný tehdy panujícímu římskému králi a císaři a Karlovu velkému odpůrci Ludvíku Bavorovi z rodu Wittelsbachů (1282–1347). Volby se neúčastnili dva kurfiřti, kteří podporovali Bavora, a navzdory své důležitosti proběhla v tichosti a bez účasti dalších knížat.

Tvrdohlavý Ludvík Bavor se totiž královské koruny nevzdával. Věřil, že právo je na jeho straně – na straně vladaře, který se snaží zbavit světskou moc závislosti na církvi. „Vzdorokrále“ Karla pokládal nejen za nebezpečnou konkurenci, ale i loutku v rukou papežské kurie a také reprezentanta francouzských, tedy říši nepřátelských zájmů. Do karet hrálo Bavorovi i to, že královské insignie i klíčová říšská města, která tvořila symbolický i právní základ moci římských králů, zůstávala v jeho rukou. Spor dvou rodů a dvou pohledů na to, kdo a jak má vládnout římské říši, rozhodně nekončil.

Putovní království