Kdo je hrdinou bojů o kulturní dotace

V článku na serveru časopisu Týden se praví, že o letošní Magnesii Literu za poezii budou usilovat Bohumila Groegerová a Karel Šiktanc. Představa, že by františkánsky pokorná paní Groegerová, které bude za tři roky devadesát, a plachý osmdesátník Karel Šiktanc usilovali o literární cenu nebo dokonce o ni nějak vzájemně soupeřili, je opravdu legrační. Oba jsou básníci a jako všichni pořádní umělci se řídí vnitřním hlasem, tj. dělají a píší, co musí. Dneska za to dostávají literární ceny, předevčírem je nedostávali, ale pro jejich život, tvorbu a věrné čtenáře to naštěstí vůbec není důležité. Jedné skupině lidí tohle není třeba vysvětlovat, a té druhé se to zřejmě vysvětlit nedá.

Jazyk sportovních komentátorů je v médiích všudypřítomný. Do kulturních rubrik se před několika lety vedral nejspíš na základě průzkumu, že čtenáři a diváci sledují hlavně souboje a dramata, a že chtějí vidět vítěze. Zprávy o fotbale jsou nejsledovanější a bude tedy pro umělce jen dobře, když je budeme brát podobně jako fotbalové hráče. Ještě nám budou vděční, protože vejdou v širší známost. Anebo snad nebudou?

Kulturní scéna se na rozdíl od fotbalu neskládá z vítězů a poražených. Skládá se z pokusů, omylů, záblesků a trpělivých snažení, která se v průběhu staletí splétají v kulturní identitu. Skládá se z vzájemně nesouměřitelných osobností a projevů, které se navzájem ovlivňují, odpuzují se a přitahují. Žádná porota ani měření sil neukáže, jestli je lepší Bohumila Groegrová nebo Karel Šiktanc, protože oba jsou dobří a každý z nich je úplně jiný.

Sportovně laděný slovník o filmařích, kteří se zúčastnili klání o lva nebo o básnících soupeřících o Magnesii ale postupně ovlivnil skutečnost. Například současné krácení dotací pro nakladatele, galeristy a vydavatele časopisů, kteří nebyli tak „dobří“, aby postoupili „do finále“, jsou z pozice tohoto jazyka rozhodnutím „sudích“, kteří prostě dělají svou práci. Ministr kultury není žádný intelektuál a  radní udělující granty také ne. Se slovníkem fotbalového typu se v médiích setkávají tak pravidelně, že se jim nejspíš zdá docela v pořádku. Proč tedy dávat peníze hráčům, na které není vidět?

V nejbližší době se nejspíš mnohokrát dočteme, že „Magnesia Litera zná své vítěze“ nebo třeba že „souboj o nejlepší dokument o lidských právech vyhrál film XY.“ Vzpomeňme při té příležitosti autorů, kteří jsou celí život dobří i bez cen, a také jejich čtenářů nebo diváků. Hrdiny boje o kulturní dotace jsou právě oni. Ti, kteří čtou, píší, dívají se, hrají a uvažují, třebaže je žádný trenér ani kouč zatím neobjevil.