Nalezený zápisník výsadkáře Bartoše z 2. světové války vám nedá vydechnout

Když Alfréd Bartoš nastupoval na nejnebezpečnější misi svého života, nemohl si s sebou vzít nic, co by při zatčení mohlo prozradit jeho pravou identitu. Všechny věci včetně malého zápisníku s osobními poznámkami nechal v krabici na zámečku Bellasis, výcvikovém středisku českých parašutistů odlétajících do akce v protektorátu, a už nikdy si je nevyzvedl. Jeho život skončil předčasně za dramatických okolností v červnu 1942, ale teď po čtyřiaosmdesáti letech od jeho smrti se zápisník nečekaně objevil a přináší nový pohled na jednoho z nejúspěšnějších lídrů českého odboje proti nacistické okupaci.

Doplnit prázdná místa

„Tady jsem to měla v šuplíku, mezi dalšími rodinnými dokumenty. Byl v originální obálce, ve které jsme ho kdysi dostali,“ ukazuje ve svém pražském bytě zahradní architektka Adéla Šobíšková na zásuvku v komodě, kde Bartošův zápisník roky ležel. „Už nějakou dobu jsem si říkala, že by bylo lepší umístit ho do nějaké expozice, ale vždy to přebily jiné starosti. Nedávno jsem si konečně sedla k počítači a poradila se s umělou inteligencí, kam ho ideálně umístit. Doporučila mi předat ho muzeu v Pardubicích, které se mimo jiné specializuje na období protektorátu. Vzhledem k tomu, že Bartoš z tohoto kraje pocházel a také zde zemřel, přišlo mi to jako nejlepší volba, tak jsem jim napsala.“

Když si krátce nato historik tamního Východočeského muzea Jan Tetřev rozklikl její e-mail, nemohl podle svých slov uvěřit vlastním očím. „Tu a tam se na nás lidé obracejí, že by do našich sbírek chtěli dát předměty související s výsadkáři z druhé světové války. Ale že by někdo přinesl zápisník s osobními záznamy, to se opravdu ještě nestalo. Je to obrovská cennost,“ říká Tetřev. „Zápisník totiž ukazuje, čím Bartoš v Anglii žil, co se mu honilo v hlavě a jak se připravoval na akci svého života.“

Rodina Adély Šobíškové se k poznámkám legendárního příslušníka československého protinacistického odboje dostala náhodou. Po válce zápisník jako dědictví po zesnulém hrdinovi obdržela z Anglie poštou jeho sestřenice, jež byla po nacistickém vyvraždění skoro celé rodiny jedinou Bartošovou žijící příbuznou. Vdovec po ní ho pak o desítky let později v devadesátých letech krátce před svojí smrtí věnoval matce Adély Šobíškové, s jejímž otcem se kamarádil a jež o něj v posledních letech pečovala.

Paní Šobíšková popisuje, že ještě před odevzdáním do muzea tu a tam Bartošovými poznámkami doma listovala, ale nebyla z nich úplně moudrá. „Často to byly krátké postřehy, kterým rozuměl hlavně on a jeho spolubojovníci. Byla tam taky spousta adres, citáty, nějaké mapky. I proto jsem ráda, že zápisník dostali do rukou odborníci, kteří ho budou moci podrobit analýze,“ říká Šobíšková. „To může pomoct přiblížit povědomí o něm a doplnit třeba nějaká prázdná místa v jeho osudu.“

Důstojník nikdy nenaříká

Podobný cíl – zaplnit prázdná místa informacemi – měl kdysi i sám Bartoš, když se na jaře 1941 jako jeden z prvních Čechoslováků v Anglii přihlásil „k plnění zvláštních úkolů v nepřátelském týlu“ a po absolvování výcviku speciálních výsadkářských kurzů byl jmenován velitelem paraskupiny s přezdívkou Silver A. Tehdejší exilová vláda vedená Edvardem Benešem měla o dění v okupované vlasti jen velmi útržkovité zprávy, v důsledku toho nemohla vést efektivní boj proti nacistům a Bartoš se svými dvěma druhy Josefem Valčíkem a Jiřím Potůčkem to měli pomoci radikálně změnit.

„Můj úkol tkví zásadně v tom, že společně s oběma jinými příslušníky československé armády budu odeslán do vlasti, abych zde navázal technické spojení s československým ústředím ve Velké Británii a vyhledal na základě konkrétních údajů styk s naší domácí organizací,“ zněl Bartošův závazek, který podepsal na konci října 1941 po osobním jednání s šéfem československé vojenské špionáže Františkem Moravcem.

Konkrétně šlo o to, aby co nejdřív po seskoku do rodné země někam bezpečně umístil a zprovoznil vysílačku, jejímž prostřednictvím by ústředí v Anglii mohlo navázat kontakt s domácím odbojem. Sám Bartoš měl být navíc jako velitel výsadku v kontaktu s domácími odbojáři, měl vybudovat co nejrozsáhlejší zpravodajskou síť a zorganizovat bojové skupiny schopné útočit na vytipované cíle okupační vojenské infrastruktury. Speciální operace v protektorátním terénu měl přitom provádět i on.

Netrpělivě očekávané heslo „O N“ bylo vyhlášeno na letišti Tangmere v neděli 28. prosince 1941 a přísně tajná, kvůli špatnému počasí několikrát odložená výsadkářská operace mohla začít. Do přistaveného halifaxu nenastupovala jen trojice ze Silver A, vojenské zpravodajství chtělo maximálně využít okénko dobrých povětrnostních podmínek a s Bartošovou skupinou letěly ještě další dva výsadky – Anthropoid a Silver B, dohromady sedm mužů.

Letadlo se vzneslo v deset večer greenwichského času, před půl třetí ráno vyskočili jako první Jozef Gabčík a Jan Kubiš z Anthropoidu a čtrnáct minut po nich šli na seskok muži ze Silver A. Plánované místo dopadu bylo u Chrudimi, kvůli navigační chybě způsobené vysokou oblačností a nedokonalými přístroji však dopadli na zem roztroušeni od sebe a vzdáleni desítky kilometrů od plánovaného cíle. Brzy měli navíc zjistit, že mapy z jejich výbavy jsou zastaralé a jsou k ničemu stejně jako většina kontaktních adres, protože jejich držitelé z odboje byli mezitím – aniž to ovšem kdokoli v Londýně tušil – vypátráni a zatčeni gestapem.

Němci sevřeli protektorát pevnou sítí tajné policie a na ni navázaných domácích udavačů, takže jakýkoli pohyb po obsazené zemi byl pro výsadkáře extrémně náročný. Přesto se členové Bartošovy skupiny dokázali v naprosto neznámé situaci během pár dnů zorientovat, navzájem se najít a zahájit mimořádně efektivní odbojovou činnost. „Důstojník nikdy nenaříká a nestěžuje si kamarádům, tím méně ženám,“ zapsal si před odletem pětadvacetiletý Bartoš do svého zápisníku a od prvních kroků v okupované vlasti bylo jasné, že se touto osobní maximou hodlá řídit.

Vaše hlášení je rozhodující

Ve dnech po seskoku se Bartoš soustředil především na to, aby našel vhodný úkryt pro vysílačku. Ještě v Anglii dostala krycí jméno Libuše, což mělo výsadkářům připomínat domov a zároveň odkazovalo k české mytologii, proslulé kněžně, která dokázala vidět do daleké budoucnosti. Stejně tak vysílačka měla udržovat neviditelné, ale životně důležité spojení umožňující jednou znovunabytí svobody. Bartoš s pomocí tipů od některých svých předválečných kamarádů, s nimiž sloužil v armádě a teď s nimi coby odbojář znovu navázal spojení, promýšlel několik míst, kde by mohla být Libuše umístěna, naráželo to však na problémy.

Jak Bartoš většinou zjistil obhlídkou v daných lokalitách, pohybovali se v okolí možných úkrytů příliš často Němci, nebo měli nedaleko své stanice a mohli tak provoz vysílačky zachytit. Nakonec padla volba na lom Hluboká v Pardubickém kraji, na podkroví ve zdejší strojovně. Strojník lomu spolupracoval s odbojáři, takže výsadkářům s ukrytím vysílačky pomohl. Její provoz měl na starosti radista Potůček a v třeskutých lednových mrazech se ji dlouho nedařilo nahodit.

Úplně první volání z Libuše zachytil Londýn ve tři čtvrtě na dvě ráno dvanáct dní po seskoku parašutistů. Zpětné vysílání však nebylo kvůli technickým problémům na straně přijímače slyšet. To samé se opakovalo i v následujících dnech. Proto, aby nepropadali panice, rozhodl šéf exilového vojenského zpravodajství Moravec, nechť je do českého vysílání BBC vložené smluvené heslo, jen v mírně pozměněné úpravě: „Chápali jsme dosud vaše bolestné mlčení, nyní však rozumíme dobře a doufáme, že i vy nám porozumíte.“

Šlo o jasný vzkaz, že Londýn volání z okupovaného Československa slyší, a že se výsadkáři mají dál pokoušet vysílat. Potůček s parašutisty zřejmě zprávu BBC zachytili, v dalších dnech hledali nejlepší možné frekvence pro spojení. Nakonec se jim to podařilo necelé tři týdny po seskoku. „Bureš a Kotrč zavření. Pošlete nové adresy,“ zněla jejich průlomová depeše do ústředí s tím, že dvě jejich místní spojky padly do rukou gestapa a oni tak potřebují poslat další možné kontakty, na něž by se mohli obrátit.

„Hlaste, jak a kde jste přistáli, kde a jak jste umístěni, jaké jsou vaše poměry osobní a pracovní. Vaše hlášení je rozhodující pro oznámení dalších adres,“ odpověděl vzápětí Londýn. Jako šifrovací klíč byla určena báseň Svatopluka Čecha Nadšení. Množství zpráv, které si výsadkáři v dalších měsících s exilovou centrálou předali, bylo enormní: domlouvali se o cílech pro možné útoky na okupanty, zprostředkovávali informace od členů skupiny Anthropoid, jež plánovala útok na říšského protektora Reinharda Heydricha, vytipovali a prověřovali nové členy odboje a nezkresleně popisovali dění v protektorátu.

Pátrání po tajném stroji

Stejně tak intenzivně jako zprovoznění Libuše se přitom Bartoš věnoval i budování vlastní zpravodajské sítě. S krycími doklady a pod fiktivním jménem byl neustále na cestách, londýnská centrála hodnotila jeho terénní schopnost získávat nové spolupracovníky jako „obdivuhodnou“. Nejbližším Bartošovým druhem byl člen jeho výsadku Josef Valčík, který sloužil jako hlavní spojka na spolubojovníky z Anthropoidu. Jeho prostřednictvím Bartoš předával informace z ústředí Jozefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi v době před útokem na Heydricha, a ti ho zase seznámili s dalšími odbojáři.

Stále intenzivnější provoz vysílačky však časem neušel pozornosti gestapa. To zřejmě zachytilo radiový provoz a začalo po „tajném stroji“ pátrat. Došlo k opětovným pokusům o její bližší zaměření, Němci nakonec perimetr zúžili na trojúhelník Chrudim – Seč – Hlinsko. Bartoš dostal o jejich honu tip zřejmě od někoho ze spolupracovníků z protektorátní policie nebo četnictva a kvůli hrozícímu nebezpečí odhalení nechal Libuši opakovaně přestěhovat.

I když se parašutistům s vysílačkou dařilo před Němci úspěšně unikat, situace se pro ně zostřovala. Osudovým se stala zrada Karla Čurdy, parašutisty z pozdějšího výsadku Out Distance, který se po atentátu na Heydricha dobrovolně vydal gestapu a výměnou za záchranu svého života udal nejen členy Anthropoidu, ale poskytl Němcům i adresy lidí, o kterých věděl, že ukrývají další výsadkáře. Takhle se tajná policie dostala na stopu manželů Krupkových, u nichž v Pardubicích přebýval Bartoš.

V té době na tom nebyl zdravotně dobře, zotavoval se z těžkého kloubového revmatismu a chodil jen s velkými bolestmi. Jakmile to nicméně bylo jen trochu možné, opět se postavil na nohy, opustil Pardubice a vyrazil mimo město organizovat další odbojovou činnost. Mezitím byla Libuše přemístěna do nového úkrytu, jednoho z mlýnů v obci Ležáky. To už ale začalo gestapo v Pardubicích na základě Čurdovy výpovědi hromadně zatýkat, Krupkovi byli zrovna na krátké cestě mimo město, Němci je však dopadli.

Bartoš měl o stahující se smyčce kolem sebe zřejmě jen kusé informace, proto se do Pardubic vrátil. I když měl klíče od bytu Krupkových, nikdy si sám jako první neodemykal, vždy nejdříve zezdola zazvonil smluveným signálem na venkovní zvonek. Jeden z gestapáků, kteří na něj uvnitř čekali, neopatrně vykoukl ze čtvrtého patra dolů a Bartoš ho spatřil. Neznámá tvář mu samozřejmě prozradila vše a on se dal na útěk. Dvojice čekajících gestapáků okamžitě vyběhla za ním a stále ještě nemocný Bartoš jim unikal s vypětím všech sil.

Na rohu ulic Smilova a Sladkovského, když mu po vzájemné přestřelce zastoupila další únikovou cestu skupina německých vojáků, se v portálu domu střelil do hlavy a několik hodin později skonal v pardubické nemocnici. Jeho kolega ze skupiny Josef Valčík zahynul pět dní předtím v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje, kam se s Gabčíkem, Kubišem a dalšími pěti výsadkáři ukryli po úspěšném atentátu.

Jako poslední z trojice padl Potůček. Ten ještě stihl přestěhovat vysílačku z následně vypálených Ležáků na jiné místo a poté zcela vyčerpán z několikadenního útěku před gestapem usnul v lesíku na okraji Pardubic. Tam jej po udání objevil český četník a na místě jej zastřelil (po válce za toto „zabití československého vojáka“ dostal Karel Půlpán sedm let). Libuši se Němcům podařilo vypátrat. Potůček ji těsně před smrtí převezl do obce Končiny na Černokostelecku, tam ji po jeho zmizení objevili.

V neustálém střehu

Jak ve své knize Operace Silver A píše historik Zdeněk Jelínek, přínos Bartošovy skupiny – přestože v Československu operovala zhruba jen půl roku – byl zásadní. „Parašutisté připravili půdu pro vysílání dalších desantů, po jejich seskoku je většinou podchytili a snažili se usměrňovat jejich činnost. Bartoš sám jako faktický velitel téměř všech parašutistů vyslaných do dubna 1942 do protektorátu prokázal v této funkci energii, rozhodnost i dobrý organizační smysl. Silver A se také podstatnou měrou podíleli na přípravách atentátu,“ uvádí Jelínek.

Nebylo to přitom nic samozřejmého. V letech 1941–1942 byli Němci na vrcholu moci. Měli v rukou téměř celou Evropu, jejich armády vítězily na všech frontách, dobrovolný seskok do okupovaného Československa bez vidiny možného návratu byl ochotný riskovat jen málokdo. „I když parašutisté pod vlivem optimismu nejvyšších československých vojenských i politických míst mohli žít v domnění, že válka brzy skončí, krátce po příchodu do protektorátu poznali, že boj bude tvrdý a ještě dlouhý,“ píše Jelínek. „Bartoš, Valčík i Potůček museli žít v extrémních podmínkách, v neustálém střehu a trvalém stresu.“

Nově zpřístupněný zápisník umožňuje podle historiků odboje nahlédnout ve více rovinách do Bartošovy pozoruhodné osobnosti. „Z jeho poznámek lze vidět, že se na seskok systematicky připravoval. Věděl, proč do Československa jde a co tam chce dosáhnout. Jsou tam i zápisky politického typu, v Anglii s politiky rozmlouval nebo se účastnil jejich přednášek. Snažil se mít co nejširší přehled o světovém dění,“ říká historik Tetřev.

První poznámku Bartoš učinil v létě 1940, krátce po svém příchodu do Anglie. Píše o postavení exilové československé vlády, řeší její uznání. Bartoš v té době rovněž vyjadřoval skepsi k Rusku. „Není dobrých zpráv o Rusku. Tvrdí se, že váhá a není dosti silné. Prý až vstoupí Amerika, bude míti krytá záda a rozhoupe se,“ poznamenal si výsadkář k váhání Moskvy zapojit se před napadením Sovětského svazu do války na obranu evropské svobody. Jindy si dal na papír, co ho po seskoku čeká za možná negativa, co může dělat a co ne: „Špehounství mezi civilním obyvatelstvem, zastrašení obyvatelstva. Styk s protektorátními úřady: možnost podplácení. Ne u německých úřadů.“

Zápisník rovněž obsahuje jména a adresy lidí v protektorátu, zřejmě těch, kteří by mohli být výsadkářům nápomocni. Jsou tu i osobní poznámky o ženách nebo vystřižená báseň Rudyarda Kiplinga Píseň mužů, kterou měl první československý prezident T. G. Masaryk umístěnou vždy na čestném místě své knihovny a Bartoš ji miloval.

Jsi muž

Malý zažloutlý zápisník v hnědých kožených deskách, jenž velikostí jen trochu přesahuje ruku, není jediná stopa, kde lze v Pardubicích na Bartoše narazit. Kamenný památník i s jeho jménem stojí ve vzrostlém dubovém háji na okraji města, kde byl zastřelen Potůček. Dnes je to místo součástí hřiště, kde si hrají děti. Po Bartošovi je pojmenován i most přes Labe a celým městem vede naučná stezka připomínající výsadkářův pohyb a činnost. Na druhém konci Pardubic je pak muzeum, kde je příběh trojice zachycen.

Je tu i zmínka o Bartošově matce Antonii, která se synem na jeho odbojové misi spolupracovala a jedenáct dní po jeho smrti byla zastřelena na místním nacistickém popravišti Zámeček (otec přežil, protože rodinu opustil dlouho před válkou). Popraveni zde byli i další lidé, kteří skupině pomáhali, protože gestapo objevilo v bytě Krupkových Bartošovy desky s mnoha jeho kontakty, a to i blízkých spolupracovníků, jež se Němcům podařilo dešifrovat. Historici to hodnotí jako porušení konspiračních pravidel, včetně toho, že proti předpisům kontaktoval svoji matku a vystavil ji tak riziku.

Samotný Bartošův zápisník bude do budoucna vystaven v pardubickém Východočeském muzeu, historik Tetřev také plánuje ho pravidelně ukazovat školním třídám a o výsadkáři s nimi mluvit. „Od Potůčka už ve sbírkách máme jeho kombinézu a opasek, od Valčíka frak, v němž v místním hotelu Veselka jako číšník údajně obsluhoval gestapáky, a teď k nim tedy přibude i Bartošův zápisník a v něm zachycené jeho myšlenky,“ říká Tetřev.

Slovy Kiplingovy básně, k níž se Bartoš vztahoval, jednou z těch důležitých pro něj bylo vytrvat ve spravedlivém boji: „Svými vteřinami všemi mně, čase, jak bych závodník byl, služ!", pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi – a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!