Vary 2: Za jak dlouho se z komunistické minulosti festivalu stane rodinné stříbro?

Číslovky 60 a 80 jsou motivem propagace letošního karlovarského festivalu, který začíná v pátek 3. července projekcí fotbalového dokumentu Zápas století – volby pochopitelné s ohledem na probíhající mistrovství světa ve fotbale, trochu méně z pohledu milovníků filmu. První, jubilejní číslovka odkazuje k počtu ročníků, které má přehlídka za sebou; druhá k tomu, jak dlouho existuje.

Zavedená sekce Návraty k pramenům, která jindy uvádí výběr filmů z historie kinematografie, je tak letos sestavená výhradně z dvacítky snímků, jež v minulosti festivalu zanechaly výraznější stopu. Organizátoři také vzdali hodl kořenům festivalu, když ho pár dní před zahájením detašovali několika projekcemi do sousedních Mariánských Lázní, kde v roce 1946 architekti znárodnění československého filmu zorganizovali vůbec první ročník přehlídky v Československu. Na vlastní dějiny před rokem 1989 se přitom festival uplynulých třicet let většinou snažil urputně zapomenout.

Historie přehlídky za komunismu se nehodila do příběhu, obrazu a identity, které organizátoři budovali po revoluci. První „svobodný“ ročník 1990 byl vyhlášen rovnou za nový začátek, kdy se festival konečně mohl svobodně nadechnout a vymanit se z politického dohledu strany, jejíž ideologii sloužil. Jak se na předchozí ročníky nahlíželo, diktoval do značné míry vyhrocený dobový antikomunismus v Česku.

V roce 1994, kdy se do vedení festivalu postavili herec Jiří Bartoška a filmová publicistka Eva Zaoralová, se k němu přidává příběh o novém začátku. O festivalu opuštěném státem, který stejně za minulého režimu dokázal všechno dobré jen pokazit, a festivalu dvakrát zachráněném. Jednak soukromými penězi sponzorů, jež v devadesátých letech okouzlených volným trhem a kapitalismem znamenaly automaticky záruku kvality, jednak právě dvojicí Bartoška a Zaoralová.