Splnili jsme nejtěžší úkol, jaký nám život mohl připravit – a co dál?

Ivana Brožová se loni na podzim vrátila domů z jednoho malého městečka pod Šumavou. Po dvaceti letech každodenního pečování, které už bylo nad její síly, a po několika letech marného snažení konečně umístila svou autistickou dceru Terezu do tamního ústavu. Neměla skoro žádné peníze, nevěděla, kde rychle sežene práci, cítila, že je vyčerpaná a nemocná na duši i těle – a že ani vlastně nebyla připravená svěřit dceru někomu jinému.

Takhle příběh Ivany a Terezy Brožových v říjnu neskončil. Měl ještě jednu zákrutu, v ústavu Tereza dlouho nepobyla, obě čekala po všech stránkách těžká zima. Teď, na začátku léta, říká Ivana Brožová, že je snad všechno na dobré cestě.

Před několika měsíci však naplno zahlédla past, která čeká na většinu lidí, kteří deset, dvacet i třicet let pečují o svoje dítě s postižením. Když dosáhnou bolestného úspěchu a najdou pro potomka institucionální péči, zjistí, že i život po nonstop pečování je nepředstavitelně složitý. Neměli čas a možnost se na něj připravit, musí do něj naskočit během pár dnů.

Vždycky mohli zavolat