Není pochyb o tom, že včerejší článek prezidenta republiky Václava Klause pro deník Právo je zatím nejsmělejším posunem hlavy státu k politickému extremismu velmi hrubého zrna.
Svědčí o tom přihlášení se k termínům „nevětrané havlovské pelechy“ nebo nevkusné používání termínu „hilsneriáda“, které lze považovat za brutální urážku všech Židů (to, že si slušní lidé nepřejí fašistu na vysokém postu na ministerstvu školství, nelze srovnávat s celonárodní antisemitskou štvanicí na nevinného člověka).
A k politické korektnosti: přepjatá politická korektnost je jistě špatná – jako přepjaté cokoli –, je však zřejmé, že nic takového v Česku zdaleka nehrozí. Ve věcech politické korektnosti, feminismu či genderových témat apod. je tato společnost sto let za opicemi (ať už tomu přisuzujeme jakékoli znaménko). Realita je taková, že žijeme v předpotopní společnosti machisticko-buranské, o čemž svědčí počet žen ve vládě, ve vládním NERV a dalších státních institucích (vyjma slušně feminizované justice).
Polemizovat s Klausem ale není tématem tohoto textu (prezidenta pochopitelně těší pozornost, kterou vyvolává svými názory), tím je něco jiného. Nabízí se totiž úvaha, zda prezidentův posun k politickému extremismu není vlastně pro tuto společnost celkově prospěšný. Tím, jak se Klaus – a částečně ODS, která je s ním v očích obyčejných voličů dosud velmi spojována – posunuje doprava, zužuje se možná prostor pro vznik relevantní extrémní politické strany na pravé části spektra.
Přitom extrémní strany na pravé části spektra existují leckde v postkomunistickém prostoru a dost to bolí: v Maďarsku, na Slovensku apod. Otázka tedy stojí tak, zda prezident – aniž si je toho vědom – nekoná vlastně záslužnou práci. Na mnohé voliče působí pragmaticky či středově, extrémní rétorikou pohlcuje nebezpečný potenciál extrémně pravicové politické sedliny.
Možná by toto stálo za seriózní politologický rozbor, který doufám někdo někde dělá. Na této úvaze může něco být, ale pokusím se nyní snést argumenty proti.
Neexistence extrémních pravicových stran nemusí být jen výsledek práce Klause, ale možná spíše komunistické strany. V jiných zemích postkomunistického prostoru nemají pro změnu extrémní levici. Komunisté absorbují do značné míry všechny protestní hlasy, tedy i politickou sedlinu na pravici: navzdory „proletářskému internacionalismu“ jsou nacionalističtí, protievropští, uzavření světu apod.
Zadruhé platí, že věc jedna je, co říká představitel nějaké extrémní politické strany, a druhá věc je, co se sluší (a co je důstojné), aby říkala hlava státu, a jaký to vysílá kulturní signál celé populaci a navenek. Lidé typu pana Bátory totiž zjevně vyzývají k nenávistným kampaním a štvanicím proti konkrétním lidem.
Je-li cenou za marginalizaci extrémní pravice celkové zkažení pravice mainstreamové, je to cena možná příliš vysoká. Je-li cenou za toto zkažení dehonestace funkce hlavy státu, je to cena ještě vyšší. A mimochodem. Za nesrozumitelné postoje českého státu vůči Evropské unii platíme cenu všichni: zde prezidentovy vyhrocené názory prakticky ovládají i zdánlivě mainstreamovou politiku.
A co mne na případu „prezidentův článek pro Právo“ znepokojuje vůbec nejvíc, je mlčení rádoby mainstreamových politiků ODS, kteří Klause zvolili na Hrad. Co si o tom vydařeném textu myslí Petr Nečas nebo Alexandr Vondra?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
