Úřady i nocleh v jednom pavilonu: uprchlické centrum na brněnském výstavišti

Centr dopomohy, říká v tramvaji ukrajinsky hlas z reproduktoru, že jsme u centra pomoci lidem na útěku před válkou.  Ukrajinské nápisy v areálu brněnského výstaviště pak člověka spolehlivě dovedou do pavilonu B, kde Jihomoravský kraj zřídil na jednom místě vše nutné pro život lidí z Ukrajiny, kteří utíkají před válkou. V jedné části přízemí a na ochozech prvního patra se spí, v druhé části přízemí jsou stolky se židlemi a informační stánky.

Výdejna materiální pomoci je tu taky, ale je pro to nejnutnější, aby se z haly nestalo skladiště oblečení. Pracovníci haly sem shánějí, co je zrovna potřeba. Dají vědět do střediska v centru města, nejčastěji do centra Vesna, že chybí třeba povlečení, dětské věci, drogerie - a dobrovolníci z Vesny věci přivezou. Jsou tu sprchy, k jídlu jsou zajištěny bagety, jogurty, pečivo, čaj a káva a voda.

Viktoria si na matraci v lůžkové části haly  zrovna hledá práci přes mobil. A taky byt a školu pro desetiletého syna  Igora. Přijela sem z města Sumy, které je ostřelováno a obklíčeno Putinovou armádou. “Rodiče tam zůstali, nechtěli odjet,” říká. Na Ukrajině pracovala jako zdravotní sestra a nenapadlo ji vzít si diplom sestry s sebou, chce si ho vyptat na dálku, pokud to půjde, a zjistit ve Fakultní nemocnici Brno, zda by ji nezaměstnali. Výhodu mají sestry, které umí alespoň trochu česky, to zatím není její případ. Kdo se s pacienty nedomluví, může nastoupit jako sanitářka. Nejvíc ji teď ale zaměstnává shánění základní školy pro Igora. “Volám nebo píšu do škol, ale vždy řeknou - dobře, a jaké máte bydliště? A já musím říct, že nevím, že si ho teprve hledám,” popisuje Viktoria, “ale už se mi snad něco rýsuje,” dodává. Je v centru na výstavišti od soboty, v pátek by měla dostat první finanční pomoc v nouzi - na sebe asi 2,5 tisíce a přibližně stejnou částku na syna.

Viktorie stejně jako všichni ostatní tady si během jednoho dne vyřídila vše, co k pobytu a práci v Česku potřebovala. V přízemí haly je ze sádrokartonových zástěn a buněk vyroben celý velký úřad. Vyvolávací systém zve lidi podle čísel dál - nejdříve ke stolu s policisty vyřídit registraci, kde lidi i lustrují a zjistí, zda nejsou například hledanou osobou. Už tu měli případ člověka v minulosti vyhoštěného z Česka; ve válce ho zpět neposlali, zahájili formálně správní řízení a ihned ho zastavili. V další kóji si lidé vyřídí vízum formálně nazvané “za účelem strpění” - platí zatím rok. Pak popojdou k improvizovaným přepážkám zdravotní pojišťovny - a jsou pojištěni. To vše zdarma. U přepážek Úřadu práce se zaregistrují jako žadatelé o práci a požádají si o dávku mimořádné okamžité pomoci. Pro tu si už musí jít na skutečný Úřad práce do města. Pokud nemají kam jít, u hasičské přepážky se domluví na pobytu v hale, případně jinde.

Zdarma je doprava městskou hromadnou dopravou a někteří lidé si jezdí hledat práci osobně, poptávat se v obchodech. Na lůžkách v centru na výstavišti lidé většinou tráví jednu až tři noci, pak se posouvají dál: hasiči dostávají od kraje každý den postupně seznam ubytovacích zařízení, která jsou ochotna za státní paušál (200 - 250 korun) ubytovat lidi z Ukrajiny. Paní Svitlana tu má dvě dospělé dcery, prodavačku Olu a modelku a studentku marketingu na vysoké škole v Dnipru Viktorii. S Olou je tu i její šestiletý syn Artjom, matka s tetou a babičkou by pro něj rády našly školku, aby mohly  jít všechny tři do práce. “Teď už čekáme na autobus, jedeme odtud dál,” říká Ola a ukazuje papír s konečnou adresou, kam ji spolu s ostatními přemístí hasiči: penzion v Bořeticích. Ve čtvrtek do dvou hodin odpoledne takhle hasiči rozvezli asi 130 lidí do hotelů a ubytoven a čekají a další volné pokoje, dnes ještě nějaké určitě na seznam přibydou.

V dětském koutku si kopou dva kluci do míče a další hraje na kytaru, další děti hrají na ochozu na honěnou mezi matracemi, některé jsou venku, dělá se hezky. V krabicích tu mají hry a hračky. Noví obyvatelé Brna se dozvídají, že mohou jít bezplatně i do divadla nebo do ZOO. Mají tu v hale několik sprch, jsou jim tu k dispozici tlumočníci, zajít mohou do jedné z improvizovaných kójí k psychologovi, který pomáhá lidem po strastiplných týdnech a útěků z bombardovaných míst s úzkostmi, panikou, obavami.

Někteří lidé nechtějí opustit ubytování v pavilonu výstaviště, i když na ně zrovna vyjde místo v některém z hotelů nebo penzionů. Potřebují víc času. Po strázních a strachu při útěku jsou spokojeni s tím, že je pavilon střežen policisty, kteří tu sedí za přepážkami a chodí po hale, pocit klidu jim přinášejí i uniformy hasičů. Zklidní se tu a až pak jdou dál. Paní Svitlana s dcerou Alinou a čtyřletou vnučkou Katjou přijely z Nikopolu. Vlak je vzal na hranice s Polskem, den stály a pomalu postupovaly v chumlu ostatních, než se jim podařilo hranici přejít, pak přijely vlakem do Brna. Strávily několik nocí na matraci v pavilonu výstaviště a teď už druhý den bydlí kousek odtud v hotelu Voroněž. “Je to tam dobré, všichni jsou moc milí,” říkají cestou do utečeneckého centra v pavilonu B - jdou si sem najít svetřík pro Katju, moc oblečení si na cestu z Ukrajiny nevzaly. Katja se těší i na pult s “buterbrody”, tedy bagetami a obloženými chleby. V hotelu má sice třikrát denně jídlo, jenže ukrajinské děti nejsou na místní kuchyni zvyklé. Takže zatímco dospělí si jídlo pochvalují, hotelové děti tolik nadšené nejsou. “To si ale zvyknou. Je to  jiné, ale je to moc dobré,” říká Alina. Odpoledne se jde paní Svitlana představit do obchodu, kde se domluvila na doplňování zboží do regálů. Matka Katji zatím od práce nemůže, stejně jako mnoho matek s menšími dětmi čeká se na místa ve školkách a školách.

Uprostřed uprchlického pavilonu stojí už druhý den food truck společnosti Medychef. Leoš Dupal s kolegou sem přijeli z východních Čech, z okýnka v autě zrovna vydávají k obědu burgery s trhaným masem. Na snídani bylo müsli s jogurty. Třikrát denně se tu dělá fronta na jídlo, včera vydali přes 800 jídel. Když začali lidé prchat z ukrajinské války, stál jejich truck na hranici mezi Ukrajinou a Slovenskem, vařili tam uprchlíkům. Teď se přesunuli sem. Mezi kamarády vyhlásili sbírku, sešly se jim peníze a chodí další, dost dávají i ze svého. “Je to moc dobré a k tomu teplé,” pochvaluje si ukrajinsky burger starší paní v domácím oblečení u stolku. Leoš Dupal se rozhodl, jak říká, pomoci lidem utíkajícím před válkou tím, co umí. Pořádají i vlastní food festivaly, jezdí po nich, ale v posledních týdnech místo výdělku a reklamy sytí lidi v nouzi. “Zdá se nám normální pomoct, když je potřeba,” prohlašuje. K jeho autu právě přijela asi čtyřicetiletá žena se dvěma várnicemi: Brňanka Lenka Nevřivová, která ve svém domě ubytovala tři ženy a jejich pět dětí z Ukrajiny. S Leošem Dupalem se seznámila osobně až teď a tady, dosud si jen volali psali. Od jejich společné známé Ukrajinky se dozvěděla, že mezi obědem a večeří by bylo dobré mít v trucku ještě nějaké jídlo, tak přijela pomáhat. Ve várnicích je boršč, který uvařily ženy z Ukrajiny ubytované u ní doma. A u okýnka trucku se za chvíli začne dělat fronta na jídlo, které místním strávníkům voní domovem.