Íránský šachmat

Těžko si už vybavit dobu, kdy Spojené státy utrpěly v nějakém konfliktu naprostou porážku; tak totální neúspěch, že strategické ztráty nebylo možné ani napravit, ani ignorovat. Katastrofální újmy, které Amerika utrpěla v Pearl Harboru, na Filipínách a v prvních měsících druhé světové války v celém západním Pacifiku – to vše se nakonec podařilo zvrátit. Porážky ve Vietnamu a Afghánistánu vyšly sice Ameriku draho, ale její celkovou pozici ve světě trvale nepoškodily, protože se odehrály daleko od hlavního jeviště globálního soupeření. Počáteční neúspěch v Iráku se podařilo zmírnit změnou strategie, která vedla k tomu, že se stal relativně stabilní zemí, že přestala ohrožovat své sousedy – a zachovala dominantní postavení Spojených států v regionu.

Porážka v současném střetu s Íránem bude prohrou zcela odlišného typu a charakteru. Nelze ji napravit ani ignorovat. Žádný návrat k původnímu stavu se konat nebude, nedojde k žádnému konečnému americkému triumfu, který by napáchané škody napravil či překonal. Hormuzský průliv již nebude „otevřený“, jak to bylo dříve. Díky kontrole nad průlivem se z Íránu stává klíčový hráč v regionu i na světové scéně. Role Číny a Ruska jako spojenců Íránu vzroste; vliv Spojených států podstatně oslabí. Konflikt zdaleka neprokázal americké schopnosti, jak dokola tvrdí zastánci války, ale odhalil Ameriku, která je nespolehlivá a neschopná dokončit to, co začala. To vyvolá řetězovou reakci po celém světě – jak se přátelé i nepřátelé americkému neúspěchu přizpůsobí.

Rizika k nepodstoupení

Prezident Trump rád mluví o tom, kdo má „trumfy v ruce“, není však jasné, jestli mu ještě nějaké dobré karty zbývají. Spojené státy a Izrael 37 dní bombardovaly Írán s drtivou účinností, zabily velkou část tamního vedení, zničily převážnou část jeho armády, a přesto se jim nepodařilo režim svrhnout ani si od něj vymoci sebemenší ústupek. Teď Trumpova vláda doufá, že blokáda íránských přístavů dokáže to, k čemu nevedl masivní vojenský zásah. Je to samozřejmě možné, ale režim, který se nepodařilo srazit na kolena ani pěti týdny neustávajících vojenských útoků, se nejspíš nezlomí jen kvůli ekonomickému tlaku. A nebojí se ani hněvu svých obyvatel. Jak nedávno poznamenala odbornice na Írán Suzanne Maloney: „Režim, který v lednu vlastní občany zmasakroval, aby umlčel jejich protesty, je teď plně odhodlán způsobit jim ekonomické útrapy.“