Krásný nový underground

Cvaknout pár fotek na klubovém koncertě neznámé americké skupiny může být někdy pro novináře stejně otravné jako lovit Madonnu. V případě, že akci pořádá legendami opředené pražské vydavatelství Silver Rocket Records, se tento předpoklad zpravidla rovná jistotě. Bylo tomu tak i minulý týden při vystoupení hlučného spolku Edie Sedgwick v pražském klubu 007 na Strahově. Nešlo o peníze ani protekci: lístek stál sto dvacet korun a sál byl nakonec poloprázdný. Přesto se šestice mužů, která se o pořádání koncertů a vydávání desek s „noise“ hudbou stará a v nadsázce si přezdívá „ústřední výbor“, dlouho dohadovala, jestli má smysl porušit železné zásady Silver Rocket Records a pustit dovnitř zadarmo neprověřeného fotoreportéra Respektu. Imperativ je jasný: žádné akreditace novinářům, kromě těch, o nichž jsou si promotéři jisti, že je hudba „skutečně zajímá“. „Média nepotřebujeme, nestojíme o propagaci ani zviditelnění,“ vysvětluje strohost – obvyklou spíše při vyprodaných show světových megahvězd – hudebník Todd Nesbitt, jeden z klíčových mužů labelu. „Nám jde čistě o muziku,“ dodává pravověrný promotér, který na koncertě osobně trhal lístky.

Pro někoho to zní nabubřele, ale v případě Silver Rocket má smysl se přes pochyby hbitě přenést. Komunita okolo tohoto labelu totiž svou představu nezávislé kultury, dělané striktně pro radost, a nikoli pro peníze, slávu nebo kariéru, dotáhla během deseti let k přitažlivé dokonalosti. Nikdo tady nepotřebuje granty, sponzory, mediální partnery ani právníky. Všechno si dělají sami: úspěšní programátoři, učitelé nebo podnikatelé po práci tahají zesilovače, trhají vstupenky a vaří večeře hostujícím kapelám. Namísto smluv a licitování o procenta se tu dohoda o vydání desky mezi vydavatelstvím a kapelou dělá plácnutím ruky a jede se zásadně půl napůl.

Pokud se v této zemi po revoluci občas nezkušeně pochybovalo, jestli rozdělení na oficiální a podzemní kulturu pozbývá ve svobodných kulisách smysl, tady na Strahově je najednou vše hned jasné. Underground – a jak brzy uvidíme nejen ten hudební – žije. A v blahobytné společnosti se mu nedaří o nic hůř než v přidušeném husákovském Československu.

Pravdivé a poctivé
„V principu jde o totéž,“ srovnává slavnou éru české předrevoluční podzemní kultury s dnešním undergroundem hudební kritik Petr Vizina.„Ukázat, že každý může dělat věci po svém navzdory okolí a nikoho k tomu nepotřebuje.“

Platí to i přesto, že ono okolí se radikálně proměnilo.

Pojem underground se za minulého režimu překládal jako „kulturní podzemí“, „druhá kultura“. I přes hudební, literární či výtvarnou pestrost tohoto společenství bylo vymezení zásadně podmíněné odmítnutím komunistického systému. Ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození to básník, organizátor a jeden z vůdců místního podzemí Ivan Martin Jirous v únoru 1975 popsal následovně: „Underground je duchovní pozice intelektuálů a umělců, kteří se vědomě kriticky vymezují vůči světu, ve kterém žijí. Je to vyhlášení boje establishmentu, zavedenému zřízení.“ 

Přečtěte si celý článek v Respektu 21/09. 

On-line rozhovor s Toddem Nesbittem a Adamem Nenadálem (Silver Rocket Records) ve středu 20.5. od 13:00 na respekt.cz/rozhovory/.

On-line rozhovor s režiséry Jakubem Čermákem a Martinem Falářem v úterý 19.5. od 11:00.