Krásný nový underground
Vládnou tu přísná pravidla, jejichž dodržování stojí hodně odříkání. Pracuje se tvrdě a zadarmo, ale odměna je sladká: tvůrčí svoboda a pocit nezávislosti. Vítejte ve světě, kde vytrvale odmítají tezi, že dobré umění se dá prodat.
Cvaknout pár fotek na klubovém koncertě neznámé americké skupiny může být někdy pro novináře stejně otravné jako lovit Madonnu. V případě, že akci pořádá legendami opředené pražské vydavatelství Silver Rocket Records, se tento předpoklad zpravidla rovná jistotě. Bylo tomu tak i minulý týden při vystoupení hlučného spolku Edie Sedgwick v pražském klubu 007 na Strahově. Nešlo o peníze ani protekci: lístek stál sto dvacet korun a sál byl nakonec poloprázdný. Přesto se šestice mužů, která se o pořádání koncertů a vydávání desek s „noise“ hudbou stará a v nadsázce si přezdívá „ústřední výbor“, dlouho dohadovala, jestli má smysl porušit železné zásady Silver Rocket Records a pustit dovnitř zadarmo neprověřeného fotoreportéra Respektu. Imperativ je jasný: žádné akreditace novinářům, kromě těch, o nichž jsou si promotéři jisti, že je hudba „skutečně zajímá“. „Média nepotřebujeme, nestojíme o propagaci ani zviditelnění,“ vysvětluje strohost – obvyklou spíše při vyprodaných show světových megahvězd – hudebník Todd Nesbitt, jeden z klíčových mužů labelu. „Nám jde čistě o muziku,“ dodává pravověrný promotér, který na koncertě osobně trhal lístky.
Pro někoho to zní nabubřele, ale v případě Silver Rocket má smysl se přes pochyby hbitě přenést. Komunita okolo tohoto labelu totiž svou představu nezávislé kultury, dělané striktně pro radost, a nikoli pro peníze, slávu nebo kariéru, dotáhla během deseti let k přitažlivé dokonalosti. Nikdo tady nepotřebuje granty, sponzory, mediální partnery ani právníky. Všechno si dělají sami: úspěšní programátoři, učitelé nebo podnikatelé po práci tahají zesilovače, trhají vstupenky a vaří večeře hostujícím kapelám. Namísto smluv a licitování o procenta se tu dohoda o vydání desky mezi vydavatelstvím a kapelou dělá plácnutím ruky a jede se zásadně půl napůl.
Pokud se v této zemi po revoluci občas nezkušeně pochybovalo, jestli rozdělení na oficiální a podzemní kulturu pozbývá ve svobodných kulisách smysl, tady na Strahově je najednou vše hned jasné. Underground – a jak brzy uvidíme nejen ten hudební – žije. A v blahobytné společnosti se mu nedaří o nic hůř než v přidušeném husákovském Československu.
Pravdivé a poctivé
„V principu jde o totéž,“ srovnává slavnou éru české předrevoluční podzemní kultury s dnešním undergroundem hudební kritik Petr Vizina.„Ukázat, že každý může dělat věci po svém navzdory okolí a nikoho k tomu nepotřebuje.“
Platí to i přesto, že ono okolí se radikálně proměnilo.
Pojem underground se za minulého režimu překládal jako „kulturní podzemí“, „druhá kultura“. I přes hudební, literární či výtvarnou pestrost tohoto společenství bylo vymezení zásadně podmíněné odmítnutím komunistického systému. Ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození to básník, organizátor a jeden z vůdců místního podzemí Ivan Martin Jirous v únoru 1975 popsal následovně: „Underground je duchovní pozice intelektuálů a umělců, kteří se vědomě kriticky vymezují vůči světu, ve kterém žijí. Je to vyhlášení boje establishmentu, zavedenému zřízení.“
Přečtěte si celý článek v Respektu 21/09.
On-line rozhovor s Toddem Nesbittem a Adamem Nenadálem (Silver Rocket Records) ve středu 20.5. od 13:00 na respekt.cz/rozhovory/.
On-line rozhovor s režiséry Jakubem Čermákem a Martinem Falářem v úterý 19.5. od 11:00.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
