Postapokalyptické mňau 

Rok 2029. Zemi okupuje mimozemská rasa Smnörgů, několikametrových „mašin na zabíjení“, kříženců mezi kudlankou a štírem na steroidech, s nimiž „fakt nejde čilovat ani felit“ – řečeno slovníkem jedné z postav. Zavraždili většinu z devíti miliard lidí a z jednoho procenta, které přežilo, si udělali domácí mazlíčky, které oblékají do pastelových overalů, vyčesávají jim na hlavách složité účesy a přihlašují je do soutěží. Lidé se posunuli na úroveň psů a koček. Kočky naopak vystřelily na vrchol řetězce – jsou totiž jedinou slabinou mimozemských okupantů, kteří jsou na ně alergičtí a po setkání s kočičími chlupy či slinami jim vybuchují hlavy. 

Tohle je východisko oceňovaného humoristického sci-fi románu Felikracie, v němž francouzská spisovatelka H. Lenoir na pozadí postapokalyptické reality vypráví příběh dvou teenagerů. Pragmatického kluka z děcáku Jásína – který sám sebe popisuje jako „žádnej bojovník, proaktivec, cílevědomej pošuk“ – a idealistické, odvážné a chytré Rosamundy. Nemohli by být rozdílnější, ale spojí je touha už nebýt mazlíčky, když objeví na zahradě čtyři koťata. 

Felikracie je vtahující, napínavě epické i absurdně vtipné dobrodružství o dvou cestách. Akční, nebezpečné, vedoucí z Paříže na základnu rebelů, kteří vyvíjejí zbraně z kočičích slin a chystají se převzít Zemi. A druhé, jemnější, vnitřní cestě rostoucího přátelství mezi Jásínem a Rosamundou. Obě jsou zachycené v deníkových zápisech, z nichž se kniha skládá. Organicky se v nich střídají pohledy i prožitky obou hrdinů. A hlavně se střídají dva hlasy, dva rejstříky. Lenoir hrdiny zručně odlišuje kontrastním jazykem, způsobem vyjadřování. 

Ve vynalézavosti, v plastickém vytvoření postav i v jejich popisu reality prostřednictvím dvou stylů spočívá jedno ze zásadních kouzel knihy (v češtině díky skvělému překladu Sáry Vybíralové). Tím druhým je popkulturní eklekticismus, mixování žánrů a inspiračních zdrojů od videoher přes sci-fi blockbustery a seriály po japonské anime. Autorka výpůjčkami z jejich struktury, zápletek i klišé dodává vyprávění energii i odstup. Jedna kapitola se tak jmenuje The Catwalking Dead, jiná Tlapková pěchota. Nadsázku přináší i bonus v podobě legračního deníkového kočičího zápisu: Mňau mňau. Mňau mňau mňau. Čtenáři nemusejí být „cat people“, aby si knihu užili. Ale těm, kdo mají ve svých životech kočky a považují je za parťáky, nikoli za mazlíčky, skýtá Felikracie přidaný druh potěšení. Možná nejlíp ho vystihuje věta: „Dokázali jsme to. Vycvičili jsme bojový kočky. Byli jsme všemocní.“