S Ajkou na cestách

Vydávám se sama do dalekých končin Andalusie po delší poradě s „Ajkou“ (to je AI), která je o něco mladší než já, takže na to nejsem sama.

Na letišti hledám spřízněné duše a potkávám muzikanty souboru Vivaldianno, kteří letí do Malagy koncertovat. Gate 12 otevřen, a tak si mohu v klidu sednout a čekat na odlet. V letadle mám sedadlo před cestujícími, kteří se baví španělsky, nerozumím téměř nic… Kde je mých deset on-line lekcí opakování španělštiny po 60 letech od maturity?

Není lehké na letišti v Malaze večer najít AI doporučený vlak do města, natož si koupit lístek. Zeptám se poprvé španělsky – rozumějí mi. Je to napůl metro, napůl vlak, chvilku jede v podzemí města, chvilku na povrchu. Na konečné vytáhnu lístek s napsanou adresou hostelu, kde mám dnes spát. Cestou se ptám, záměrně mladých, chovají se všichni mile. Vytáhnou mobil, najdou hostel na mapě a já postupuji k cíli do středu města. Je po 22. hodině, všude plné kavárničky a hospůdky, žije to tady, auta tu nejezdí, lidé korzují. Když se přiblížím k hostelu, sednu si na náměstí mezi místní, dám si malé pivo a pozoruji svět kolem sebe; vše se zdá idylické – usměvavé tváře, dvojice, rodiny, party mladých procházejí kolem mě, někteří na kole... Tak si představuji pestrý, mírumilovný svět. Je to nakažlivá atmosféra.

Ubytuji se v hostelu, jednolůžkový pokoj je něco jako kajuta na lodi, bez oken. Nemohu nikde najít možnost, jak zhasnout, až kolemjdoucí zaměstnanec vypínač (ne hned) nachází. U snídaně se v netradičním prostoru – knihovna, hudební nástroje – sejde různorodá společnost. Před odchodem z hostelu se ptám na možnost nabití telefonu. Mají tam tři nabíječky, žádná k mému telefonu nepasuje. Usměvavá dívka mi říká, že můj telefon je moc starý. Aha, já taky…

Vyrážím do liduprázdných ulic, kde městské služby uklízejí po nočním životě odpadky, mají červené uniformy s nápisem Čistota Malagy. V hlavní katedrále je prozatím pro veřejnost zavřeno, připojím se ke skupince starších, která jde na mši. Nerozumím kázání, ale zpěv jeptišky společně s ostatními je krásný. Nemodlím se k Bohu, ale vzdávám hold tvůrcům této úžasné katedrály. Za mnou sedí paní v mém věku, obdivuji její paměť – stíhá všechny modlitby i zpěv. Ohlédnu se a zjistím, že čte text z mobilu…

Už s jezdícím kufrem se podle pokynů Ajky vydávám na autobusové nádraží, poprvé mi nedala správnou informaci, bus do Almuñécaru jede až ve tři, ne ve dvě. Nevadí. Lístek z automatu není tak úplně jednoduché si koupit, je tam tolik možností. Usměvaví Španělé mi pomohou. Ouha, řidič autobusu mě nevezme, odkazuje mě na jinou linku. Marně se ptám okolo, nikdo nic neví… Typický španělský zmatek. Nakonec minutu před odjezdem sedám do toho správného a podél moře jedu dvě hodiny do cílového místa.

Setkávám se s českými kamarádkami, které tady mají dlouhodobě pronajatý byt. Město je i teď, v půlce října, plné turistů. Netrpělivě se nořím do mořských vln, jen kousek od bytu, večer pak v hospůdce popíjíme vínko a pojídáme tapas.

Ajka mi pomáhá pochopit, proč jsou tady v Andalusii vyschlé řeky. Většina řek jsou sezonní toky, 300 dní v roce suché prašné koryto s kamením, pět dní po bouřce plné valící se vody.

Na televizi Andalus sleduji některé pořady a seznamuji se s městečky a vesnicemi po celé zemi. Ajka mi radí, jak v Česku nastavit tento kanál. Sama na to nestačím, ale kamarád jej podle návodu dostane do mé televize.

A tak i po návratu do podzimních krásně barevných Čech mohu občas zaskočit do Andalusie.