Jedna letní noc

„Mami, já strašně potřebuju,“ budí mě dcera. V polospánku popadám toaleťák a zapínám baterku. Jeden den ještě nestihl skončit a další už začíná.

Proplížíme se přes pokoj, kde spí ostatní. Teď už jen odemknout těžké dubové dveře, nazout venkovní pantofle a jsme v jabloňovém sadu. Dcera si dřepne a já opřená o mohutný strom čekám.

Jsme na dlouhé návštěvě ukrajinské prababičky mých dětí. Té paní, kterou jsem znala jen z černobílé fotografie z naší kuchyně. Uprostřed dvorku na udusané hlíně stojí statná usměvavá žena v šátku, ruce v bok a u nohou jí dřepí dvě rozesmáté děti se psem Rexem. Jedno z těch dětí je můj ukrajinský manžel. Jeho nejkrásnější vzpomínky na dětství jsou právě odsud – z ukrajinské vesnice na Volyni. Každý rok mohl být mimo velkoměsto. Hospodářství s domácími zvířaty, ranní dojení krávy, pasení hus, čápi na elektrických sloupech. A taky suchý záchod až na konci dvorku, pitná voda ze studny, koupání jen v sobotu nebo kdykoli jindy v blízkém jezeře.

Předevčírem jsem tu paní z fotky uviděla naživo. Sice o třicet let starší, ale se stále stejným úsměvem a rozložitou postavou. Zdá se, že po celou jednu generaci se tu takřka nic nezměnilo. Dobytek v chlévě, Rex u boudy, i ta kadibudka tu stále je.