Rybolov bez prutu

Zamilovali jsme si sever Skandinávie jako místo pro dovolenou. V dnešní době leckterý cestovatel raději vyhledává odlehlejší a méně navštěvované kraje. Nordlandsruta je i z tohoto pohledu rájem pro milovníky kombinací šedých skal protkaných stříbrnými nitkami bystřin, bílých políček sněhu, zelené trávy pokropené drobnou horskou květenou, azurových jezer a noblesních sobů. Všechno to pod modrobílou oblohou – a s bonusem společenského a digitálního detoxu. 

Druhou stranou mince v našem věku je však nutnost každých deset dní putování doplňovat zásoby jídla. V Praze, zběžně nad mapami, to vypadalo schůdně. Když jsme se však dostali do reality první nutnosti zásobování, každý kroutil hlavou: „Ne, tady si to musíš všechno tahat na zádech.“ Ha! Omyl, plán A tedy selhal. Došlo nám, že nejbližší místo na nákup je až v dalekém Narviku. Plán B selhal kvůli neprůchodnosti terénu, plán C – dojít k jezeru a použít trajekt – nám rozmetaly místní turistky. Snížili jsme dávky a vařili si hlavy nad mapami, jak to dát. O den putování dále se rýsuje možnost D – nový odklon s kombinací stopu. Akce tak na patnáct až dvacet hodin. 

Další den putování končí na odlehlé cestě. Naskakuje nám plán E – kdyby tudy někdo náhodou jel, zkusím mávnout a snad se do rána polárního dne nějak vrátím. Zázrakem se opravdu objeví pracovní dodávka. Nebylo na výběr, házím pár věcí z batohu partnerce, velmi neradi se loučíme a já odjíždím sám do akce.

Komunikace v autě začíná standardně: „Where are you from?“ Postupně probíráme naše profese, norskou energetiku, datová centra, srovnáváme Obamu s Trumpem, pohled na konflikt na Ukrajině a roli Evropy v něm, paření v Praze a nakonec i manželské trable. Ve všem si slušně rozumíme. Přijde řeč i na naši situaci. „Hele, a jak se chceš proboha dostat zpátky?“ Moje naivita musí místnímu znalci zdvihnout obočí. „Máte aspoň prut, že byste si tu něco jednoduše chytli?“ Ne, nejsem prostě schopen zabít ani vánočního kapra.