Jak jsem (ne)krvácel pro veřejnoprávní média 

Pondělní dopoledne trávím komunikací se základními školami zřizovanými dle § 16. Jedna budoucí prvňačka z Ukrajiny prodělala v raném dětství zdravotní komplikace, kvůli kterým by zařazení do velké spádové školy nebylo v jejím nejlepším zájmu. Hledáme školu, která by dívce poskytla patřičnou péči a zároveň umožnila dosáhnout plnohodnotného základního vzdělání. Takových škol u nás není mnoho a nepřekvapivě jsou teď všechny plné až po střechu. 

Co naopak v tuto dobu překvapuje, je skutečnost, že odpovědi škol obsahují nejen zamítnutí, ale taky doporučení, kam se obrátit dál, zmínky o podpůrných nadacích a organizacích nebo aspoň vyjádření soucitu a naděje, že se řešení podaří najít. Ani tento segment českého školství tedy nepostrádá srdcaře. Takové zjištění motivuje i mě, abych to nevzdával a hledal dál. Motivace je někdy tak silný motor, že přehluší i tikot času…

Odpoledne proto pospíchám na schůzku se zástupkyněmi dalších dvou neziskovek, s nimiž se snažíme najít vhodný formát spolupráce nabízející komplexní podporu konkrétním školám. 

Na poslední chvíli si vzpomenu: vždyť dnes je přece ta stávka! V nedělním parnu jsem dal přednost bohorovnému klidu u venkovského rybníka před pochodem rozpálenou Prahou. Slíbil jsem si tedy, že aspoň symbolicky vyjádřím podporu veřejnoprávním médiím a vyjdu do ulic v černé. Leč má to háček – nic černého (a použitelného) nemám. Narychlo přecházím k plánu B. Sahám do šití po jehle, zapichuji ji do podšívky vrchní kapsy batohu a vybíhám na autobus s plánem v květinářství pořídit kus černé stuhy a přišpendlím si ji na košili.