Viola s příběhem 

Ráda bych vám dala violu po svém tátovi.“ Organizuji na škole univerzitu třetího věku a tuto nabídku jsem dostal od své dlouholeté účastnice. Úplně nevím, proč si vybrala zrovna mě, ale čím jsem starší, tím lépe rozumím touze zajistit předmětům, které v našich životech hrály významnou roli a nemůžeme si je či nechceme vzít do hrobu, nějakou důstojnou existenci i po nás. Sám jich pár takových mám: běžky, batoh, kytaru, housle, pár knížek, fotografií a naivně asi i tokamak, můj hlavní pracovní nástroj na škole, ke kterému jsem si vytvořil atypicky vřelý vztah. No, a když o tom tak teď přemýšlím, možná i harddisk z mého osobního počítače.

Přinesl jsem nečekaného nového životního společníka domů. S partnerkou jsme otevřeli starý futrál a strávili rozjímáním nad starým nástrojem hezký večer. K nástroji jsme se dostali skrz zpřetrhané žíně dvou smyčců, jedna struna prasklá, ostatní povolené, korpus s prasklinou, už dlouho nečištěný, na hmatníku v místě strun charakteristické prohlubeniny od častého hraní, jako když v některých kostelech najdete důlky v dlažbě proklečené generacemi věřících. Myšlenky nás odvály k představě momentu, kdy byla viola naposledy (vědomě či nevědomě) ukládána do futrálu svým majitelem, aby pak čekala desítky let, až se znovu otevře a úplně jiné a nečekané ruce ji láskyplně, citlivě i trochu bojácně a s rozechvěním vyzvednou a budou zkoumat.

Musel jsem však rezignovat na představu, že ji vyčistím, naleštím, natáhnu nové struny, naladím a zkusím na ni zahrát, třeba „Ej, padá, padá rosenka“, a řeknu paní, že začal její nový život. Tohle je bohužel na celkovou a zřejmě nákladnou revitalizaci nástroje. Bude muset stačit vyčištění a naleštění a zavěšení jako ozdoba na zeď k ostatním hudebním nástrojům mého života. O několik dní později jsem se však od partnerky omylem dozvěděl, že ji ten příběh zasáhl natolik, že se rozhodla tajně zaplatit opravu. Možná tedy přece jen nezůstane jen ozdobou na zdi a její duše se znovu rozezní.

Našli jsme tam i dopis od paní o jejím tátovi: „Na tuto violu hrával Jindřich Balek. Táta se narodil v chudé rodině v malé pošumavské vísce mezi Strakonicmi a Sušicí. I odtud odcházeli muzikanti k cirkusům, aby vydělali trochu peněz a postarali se o rodinu. Stejně jako jeho otec i jeho pět bratrů tak trávil čas od března do října v kapelách i věhlasných cirkusů. Byl to těžký život, ale ze sourozenců u hudby zůstal jen táta – cestoval tak po celém světě skoro dvacet let.“