Seriálový Harry Hole řeší rituálního vraha i zbrojovku

Norský spisovatel Jo Nesbø o svém soukromí mluví minimálně, ale zdá se jasné, že zjevně nerad opakuje stejnou chybu. Tak se dá totiž rozumět tomu, že jeho slavný detektiv Harry Hole, kterého uvedl na scénu v roce 1997 v knize Netopýr, až dosud neexistoval v seriálové podobě. V éře videoték nekonečně hladových po atraktivním obsahu, která nadmíru přeje adaptacím literárních předloh, to přitom bylo nasnadě. Notabene v případě detektivních příběhů, jichž se prodalo 60 milionů výtisků.

Zdá se však, že čekal na chvíli, kdy bude mít nad projektem naprostou kontrolu, aby se neopakovalo deset let staré fiasko. Nepovedená filmová adaptace Sněhuláka, sedmé ze třinácti holeovských knih, se totiž stala terčem posměšných vtipů. A toto čekání se mu vyplatilo. Na Netflixu aktuálně u předplatitelů boduje devítidílná série Harry Hole, pod níž je Nesbø podepsán jako scenárista, výkonný producent i showrunner – tedy ten, kdo kreativně na vše dohlíží a dává seriálu přesně tu podobu, jakou chce. V anglosaském světě je seriál výmluvně uváděn jako Jo Nesbø’s Detective Hole. Zpráva pro příznivce předlohy už nemůže být jasnější. Tohle je „autentická“ a autorem posvěcená verze.

A hned zpočátku v první epizodě také zanechal cosi jako podpis podobný vzkazům, které nechávají vrazi v jeho knihách na místě činu. „Ramones. I Wanna Be Sedated,“ odpoví detektiv z oddělení vražd na otázku, co za muziku hraje z jeho starého autorádia. Hudební detail v podobě songu z roku 1978, který se stal hymnou odcizení v moderní společnosti, není jen chytlavou položkou na soundtracku. Specifický hudební vkus je jednou z charakteristik hrdiny a Nesbø si dal dvojnásob záležet, aby se tato charakteristika propsala do televizní verze. Hudba se ostatně zásadně podílí na potemněle rozbolavělé a znepokojivé atmosféře seriálu; tu původní pro něj složili Nick Cave a Warren Ellis.

Slova amerických Ramones navíc shrnují životní pocit výjimečného, ale nestabilního policisty sžíraného vnitřními démony, který se snaží najít smysluplný kontakt se svými blízkými, ale nedokáže vyjít ani sám se sebou. Nesbø ho popsal jako „kamaráda, se kterým sice strávíte víkend, ale v pondělí mu radši nezavoláte“. Vtipnou třešničkou na dortu pro fanoušky je pak v této souvislosti fakt, že největší zloduch nesnáší The Doors.