Na cestě z akvária

Mámu jsem posledních několik let poměrně často doprovázel do kostela na mši svatou. Ona si sedla do lavice a já si stoupl někam dozadu, do nejzazšího rohu, abych nebyl moc na očích a nebylo vidět, že nedodržuji liturgii. Přes její velké přání jsem nedozrál k tomu, abych se stal věřícím. Povoláním jsem exaktní vědec, možná to mám trochu složitější než ostatní. Podvědomě jsem však zřejmě tušil, že se jednou ta konstelace dramaticky obrátí. Že já budu sedět někde vpředu a máma tam bude ležet čelem ke Kristu, ale duchem už úplně jinde.

Tak je to tady. Máma mi nedala moc instrukcí, jak by si to představovala, takže je to celé na mně. Pohřbů už jsem pár viděl a rozhodl se pro výzvu osobní vzpomínky na jeho konci, která by dodala poslednímu rozloučení lidský rozměr. Byla to zvláštní úloha, zamyslet se nad jejím životem a naším vztahem bez pomoci obvyklých frází typu „žila krásný život, všichni ji milovali“. Několik desetiletí jsme už žili každý svým životem a kromě dětí/vnoučat jsem z poslední doby cítil významné protnutí našich duší hlavně ve chvíli, kdy jsem jí hrál na housle „Aby nás Pán Bůh miloval“. Tak jo, ještě to trochu posunu a zkusím jí na poslední cestu i zahrát. Ufff.

Poslední pohled na mámu, poslední pohlazení. Ještě to nějak dávám. Sedám si do lavice. Všechno se spustí ve chvíli, kdy rakev zakryje víko. Nekontrolovatelné štkání zažívám snad poprvé v životě. Z boku cítím uklidňující ruku své dospělé dcery. Má toho určitě také dost, a přesto její blízkost vnímám snad poprvé tak silně.

Po nějaké době se uklidním. Pan farář se ujímá slova a citlivě nás provází obřadem. Ale i pro něj to musí být zvláštní situace: v kostele má směsici lidí, kteří sem chodí pravidelně, a těch, kteří do něj vstoupí jen při turistických návštěvách nebo při příležitosti obřadů svých věřících známých. Dostává nás osobní vzpomínkou na mámu. Několikrát u ní byl na návštěvě, takže ani pro něj to není tak anonymní a odosobněné, jak se mu v podobných situacích možná stává.