Obrůst překážku

Jsou knihy, které se recenzují téměř samy, a pak takové, které kladou tuhý odpor. Románový esej Smutný tygr francouzské spisovatelky Neige Sinno, který právě vyšel v nakladatelství Paseka v překladu Sáry Vybíralové, jednoznačně patří mezi ty druhé. Nejen proto, že tématem je zneužívání v rodině a že se jedná o autorčin vlastní příběh. Smutný tygr je ten typ prózy, která neustále uvažuje sama nad sebou a vypadá to, že si velmi dobře rozumí i bez recenzenta. 

Základem recenze je hodnocení, budiž tedy hned zkraje řečeno, že Smutný tygr, ověnčený Prix Femina, Prix Goncourt des lycéens a Cenou Strega, je výjimečná kniha. Měly by následovat silné argumenty, ale už tady začínají potíže. Knih o zneužívání vychází hodně, kromě společensky důležitých osobních svědectví také řada románů, které s motivem žonglují, jak se autorovi hodí. Ze zápletek založených na postupném odhalování traumatu se stalo klišé a pro romány, kde se pořád jen trpí, si literární kritici vyhradili termín misery porn. V čem je Sinno jiná?  

Prakticky ve všem. Ale i tak tkví v jádru knihy paradox. Sinno ví, že její zkušenost je všechno, jen ne výjimečná, zároveň je to zkušenost, která utvořila její život. „Musí spisovatel, který byl vězněn v Osvětimi, psát o Osvětimi?“ ptá se. A hned se za podobné analogie okřikuje: sexuální zneužívání, jakkoli traumatizující, nelze přirovnávat ke zločinům proti lidskosti. Mimochodem, tento postup se v knize opakuje – otázka, jež míří přímo na komoru, a úhybný manévr, který prostor k odpovědi svěří čtenáři, než se k ní sama autorka vrátí. Ne, spisovatel, který byl v Osvětimi, o Osvětimi psát nemusí. Na druhou stranu: dost se to nabízí.        

Kde se bere zlo?