Nezáleží snad na životech Súdánců?

Bojovníci kolem obléhaného města postavili hliněnou zeď a blokovali dodávky jídla a léků. Pomocí dronů i střel terorizovali nepřátelské vojáky, milice a asi čtvrt milionu civilistů, kteří tu zbyli. Koncem října uspěli a Fášir dobyli. Přesný rozsah následných masakrů v odříznutém městě v oblasti Dárfúru na západě Súdánu nikdo nezná. Univerzitní výzkumníci s pomocí satelitních snímků dokázali rozpoznat hromadné hroby i kaluže krve. 

Vítězové bitvy, polovojenské jednotky RSF (Rapid Special Forces) obvinění odmítají. Obavy z genocidního násilí jsou však odůvodněné. Dobyvatelé jsou převážně arabského původu, dobytí jsou z afrických etnik – a v minulosti jejich boj doprovázelo obvinění z genocidy. 

Nemá smysl porovnávat stupeň utrpení v různých válkách, ale můžeme říct, že ve světě v posledních dvou letech probíhají tři srovnatelně hrůzostrašné konflikty – přičemž právě tomu v Súdánu se dostává zdaleka nejméně pozornosti. A tedy také nejméně diplomatického a veřejného nátlaku na jeho ukončení. Bez jakékoli snahy snižovat utrpení v Gaze by se dalo namítnout, že kampaň na způsob flotily, která měla nedávno svět upozornit na izraelskou válku, by si zasloužil především Súdán.

Nezájem navozuje pocit, že si v očích mezinárodního společenství všechny životy nejsou rovné. Ticho má však i racionální důvody. Súdánská válka nemá na rozdíl od Ukrajiny jasného agresora. Na rozdíl od dění v Izraeli a Palestině není spjatá s kolektivními emocemi a světovou historií. A neválčí se ani o ideu, za niž bychom se mohli postavit. Na vině je čistě touha po moci: na jedné straně lídra RSF, na druhé šéfa súdánské armády, z nichž ani jeden si nezaslouží sympatie.